Lekce z Nejbohatšího muže v Babyloně

Dneska se s vámi podělím o lekci, jejíž původ ve svém životě připisuji jedné z těch útlých knížek, které se vám vejdou do kapsy, přečtete je jedním dechem a navždycky se vám zapíšou do srdce. Aspoň tak na mě zapůsobil příběh Nejbohatšího muže v Babyloně.

Možná už jsem někdy předtím slyšela, že je lépe pít vodu u stolu bohatých než hodovat mezi chudáky. Někdo jiný psal, že průměr je šlehačka na hnoji... a další mi řekl, že průměr je to nejlepší z nejhoršího a nejhorší z nejlepšího.

Když jsem ale četla příběh z Babylonu, tehdy to se mnou opravdu rezonovalo. Příběh muže, který zaplatil oběd nejbohatšímu muži ve městě, aby s ním mohl mluvit a učit se od něho, se mi uložil hluboko do mé paměti. A zůstal tam řadu let. Ráda jsem se o něj dělila se svými studenty na přednáškách, používala jsem ho jako příklad při práci s klienty při konzultacích.

Až jednou jsem ho mohla sama prožít. Už jsem měla za sebou řadu let v podnikání, úspěchy i pády, vysoké výdělky, i bolestné ztráty. Ale jsem buldok a peru se do posledního dechu, ať už v komerční sféře nebo v neziskovém sektoru. A tam možná ještě víc, protože se nejedná o mě, ale o ty, kdo si nemohou pomoct sami. Tehdy jsem byla v situaci, že jsem narážela na určitý skleněný strop. Potřebovala jsem překonat určitou hranici příjmů, abychom mohli realizovat, co jsme zamýšleli. Ale jako by někdo držel nad mou hlavou neviditelný poklop a bránil tak našemu rozletu. Pokud jsme chtěli své záměry uskutečnit, musela jsem najít řešení.

A tehdy se to stalo. Ocitla jsem se na přednášce jedné z nejúspěšnějších podnikatelek své doby. Byla známá, bohatá, respektovaná... a po dvouhodinovém vystoupení jsem mohla říct i moudrá. Překvapilo mě, že publikum se v diskusní části ptalo na věci, které vlastně nijak přímo nesouvisely s tím, jak budovala a vedla firmu, jaká rozhodnutí dělala, na základě čeho, proč a jak... Vířila mi hlavou řada otázek, ale nebyla jsem si jistá, jestli, když je položím, na ně bude chtít odpovídat, jestli nejsou nevhodné, příliš osobní... Moje sebevědomí tou dobou zrovna nebylo úplně na výši, protože jsem si myslela, že je odrazem aktuálních výsledků. No, a ty jsem nehodnotila v danou chvíli nijak valně. Mé otázky proto poslušně zůstaly nevyřčené někde v mé hlavě. Ale bylo jich tolik, že mě to přeci jen vyprovokovalo a po skončení akce jsem si dodala odvahu a položila tu jedinou možnou v danou chvíli. Hlas se mi trochu chvěl. I když ona dáma mluvila celou dobu velmi mile a otevřeně, bylo cítit, že si drží trochu odstup. Tiše jsem sama sebe uklidňovala, že mi maximálně řekne "ne". Nic horšího se nemůže stát... No tak, do toho. Odvahu přeci!

Výdech, nádech... "Promiňte, mohla bych se zeptat? Mohla bych Vás někdy pozvat na oběd? Moc by mě zajímaly ty principy a zásady, kterých jste se držela, jak jste zmínila. Co byly ty lekce, kroky a rozhodnutí, na kterých jste postavila úspěch své firmy? Asi to bude na delší povídání, tak jsme si říkala, že bychom to mohly probrat u oběda..." Chrlila jsem to ze sebe, jako by mi chtěla někam utéct. Stála klidně, velkýma laskavýma očima se na mě dívala, a s úsměvem řekla: "Půjdu ráda. Víte, že se mě na to vlastně nikdy nikdo neptal?" Nemohla jsem tomu uvěřit.

Za pár dní jsme seděly u oběda. Její životní moudra, rady a vzácné zkušenosti ovlivnily chod nejednoho našeho projektu. Věta: "JESTLI NEMŮŽEŠ SVŮJ CÍL DOSÁHNOUT, TAK JE PŘÍLIŠ MALÝ", totálně otřásla našimi dosavadními přesvědčeními. Tři měsíce nato, byl můj skleněný strop rozbitý na kousíčky a cíl, který se tolik měsíců nedařilo dosáhnout byl násobně překonán. Ten rok jsme vyrostli o sto dvacet procent.

To nejúžasnější na tom je, že i po letech si s onou dámou čas od času vyjdeme na dobré jídlo a už pěknou řádku let je mou rádkyní a přítelkyní. A já jsem jí opravdu vděčná.