Den 1

Rozhodnutí, že poletím do Bangkoku jako speaker na konferenci přišlo poté, co se mě rozhodla podpořit moje mnohaleté mentorka Marta. Stála u několika klíčových momentů rozvoje yourchance: když jsem získala prvního milionového, když jsme se pořídili kanceláře, když jsem získala prvního ze sedmi Smartíků – malých roztomilých autíček, kterými jsem čtyři roky jezdila, když jsem se stěhovala na Hluboš a teď… Když jsem vyhlásila strategii 2030 – Grow Global a do měsíce přišla nabídka mluvit na Global Leadership and Legacy Conclave v Bangkoku.

A tak jsem potvrdila svou účast, koupila letenky, rezervovala hotel a požádala Agnes a Martinu, aby mi sehnaly všechny potřebné informace a kontakty. Průběžně jsem přemýšlela, o čem budu mluvit. Pořád nepřicházela ta správná myšlenka. Jsem ale zvyklá, že Bůh úřaduje a Jeho načasování je vždycky dokonalé. Vždycky dostanu ve správný čas ten správný nápad… Už nejsem nervózní, když to nepřichází, nepřichází, nepřichází... a termín odeslání prezentace nebo přímo termín vystoupení se blíží. Už jsem to zažila mockrát. Takže vím, že to přijde. Nic pro slabší, nebo lépe řečeno organizované povahy.

Byla jsem v klidu, když jsem v pondělí večer před odletem sedla k počítači, že jdu tedy konečně vytvořit svou prezentaci. Od začátku jsem od Viveka a Nishi věděla název, který chtěli, aby moje vystoupení mělo: Leadership s dopadem – budování mostů mezi byznysem a sociální změnou. Otevřela jsem grafický program a přemýšlela pár minut nad strukturou proslovu: 1) úvodní myšlenka – konstatování, co chci říct, 2) dramatizace (příběhy, emoce, fotky, postoje, hodnoty), 3) pointa, proč to říkám. Mluvit budu anglicky, potřebuji o něco víc slidů. V češtině by byly standardně 3-4, tady jich bude tak 5-6. Nesnáším mluvit s prezentacemi, kde mají být poznámky, texty. Svazují mě, nedávají mi prostor vnímat publikum. Ideální je, když po mě nic takového nechtějí.

Co chci ukázat mezi řádky? Třeba to, že jsem z Prahy! Turisti milují Prahu pro jednu věc: pohled na Hradčany z Karlova mostu! Mostu!!! Jasně! Pražský hrad: symbol moci, bohatství, ale i velkorysosti – hlavně za vlády Karla IV., naproti Klementinum a jeho okolí: symbol poznání, vzdělání a služby společnosti. Ještěže si nějakou dobu trénuju Charlieho, chatbota, který umí skvěle nakreslit to, co já neumím. Charlie, help! Potřebuji krásnou realistickou kresbu pohledu … a bude to úvodní slide, takže tam potřebuju být i já, název…

Během pár minut jsme si vyměnili ještě pár poznámek. "To sluníčko nad mostem nechci. Vypadá to, že mám svatozář. To není vhodné. Udělej jiné počasí. Co jsi mi to udělal za divné brýle? Nevtipkuj! Víš, jak vypadám." To je ono, super.

Pak to šlo rychle, prsk, prsk, dva slidy s fotkami vezmu z prezentace na konferenci Robina Sharmy. Ještě kontakty. Hotovo. Posláno. Text si ale raději napíšu v letadle nebo na místě. Přeci jen, je to angličtina, některé věty chci mít opravdu přesně, aby to vyznělo dobře. Musím se je naučit, s dikcí, pauzami, aby to vyznělo.

Kočičáci… já vás roztrhnu! Vždyť jsem ten kufr před chvílí odchlupatěla. Raději bych měla říct, že jsem čtvrt hodiny stála a lepícími papírky snímala asi dvě kila chlupů, protože si někdo kufr, ač byl pod postelí a mezera na výšku tam byla několika centimetrová, systematicky pletl s postelí a za rok nepoužívání tam nechal nános, že bych z něj mohla mít přízi na svetr. Kdo tam spal tentokrát? Podle barev to vypadá, že postupně asi všichni. Nejvíc Zlatíčko.

"Pojď sem!"

Pčík, pčík, pčík… "No, jo, ty miláčku! Už je ti líp? Já se na tebe nezlobím, klidně to absolvuji znovu…"

Heeepčík… "Barunko, pojď dáme sirupek."

Pohled, kterým mě Barča proklála, když jsem se jí snažila strčit drobnou stříkačku do pusy se sladkým sirupem, který všechny kočky milují a posiluje imunitu, nechci líčit do detailů. Vzápětí se změnila v žirafu, která klidně otočí hlavu třikrát dokola. Vypadá jak z kresleného filmu. Přeci ji neuškrtím. V puse měla asi půlku. Zbytek možná v nose. Takže jestli nemá plný nos rýmu, tak sirupu určitě.

Pčík. Pčík.

"A mám tě," chytla jsem Prince a jedním chmatem mu stříkla sirup asi až do krku. "Hodná kočička, tady máš oblíbený pamsek."

Zpocená, jako po maratonu, jsem se jala doklidit, co bylo třeba, napsat návod pro Miladu a Mirka, kde, co najdou, kdo co jí, kdo má co dostávat jako meducínku. Sprcha, vyskládat všechno, co z koupelny patří do kufru na stolek, abych na něco nezapomněla. Mám nějak podezřele volno v kufru. No, ale je fakt, že jsem si vzala jen jedny lodičky a extrémně skladné šaty… Krása. Je půl druhé. Musím odjíždět v půl desáté, takže vstávat budu v sedm.

Ráno šlo všechno podle plánu, ale co to? Tady je asi kilo písku v obýváku. Naučená, že rituály se nesmí přeskakovat, jinak se něco zapomene, jsem prošla křupajícím povrchem. Rituál můžete maximálně zrychlit, nikoliv přeskočit. Mozek mi jede ráno na autopilota, jinak to nejde.

V koupelně se mi hlavou mihla vzpomínka, kdy vidím Tomáše, jak se nadechuje, že pronese svou obligátní otázku: Kapesníčky máš? A tím mi totálně rozhodí seznam činností, které se musí udát před tím, než dojde na blbý kapesníčky… S kartáčem v ruce jsem se usmála a odložila ho na místo. No, a co myslíte? O pár 24 hodin později zjištění: Nechala jsem ho tam!

Urychlení rituálů mi dovolilo vyluxovat nečekaný nános, a ještě vyčistit lux! Jsem dobrá, odjedu načas.

"Miláčci, kde jste, pojďte se rozloučit! Zlatí, pa, pa. Buď tu hodná, jez jen ty měkké kapsičky, žádné sušenky, víš, že ty dásně nejsou zahojené. Hlavně buď zdravá." Mlask, pusinka. Beru všechny věci a mířím ze dveří. Kočičí průchod je otevřený. Milada s Mirkem přijedou odpoledne.

"Barunko, Princi! Pojďte domů!"

Kde lítají? Asi po včerejším výletě do Prahy vidí, že se balím, a bojí se, že pojedou taky. Zamykám dveře, táhnu kufr k autu a co nevidím. U vrátek za plotem sedí Barunka i Princ. Tak jo, ještě se rozloučíme.

Cesta na letiště šla podle plánu. Dokonce líp. Nechala jsem auto u kanceláře, metrem na letiště je to vcelku pohodlné a je to za padesát korun. Byla jsem na terminálu tak brzy, že ještě ani nebyl otevřený check-in. Ale samoobslužné check-iny jsou nepřetržité. S ochotným dohledem asistenta jsem to zvládla v pohodě. Kufr zmizel kdesi na pásu. Na terminálu dva následuje vždycky pasovka – pasy, palubní lístky, žádné pití, žádné jídlo… Totéž jsem čekala na terminálu 1.

V ruce jsem držela láhev vody s tím, že ji vyhodím, až jak nejpozději to půjde. Naskenovala jsem pas, vrátka se otevřela, nikdo nic neřekl, vešla jsem i s flaškou. Další dvířka, sken palubního lístku, taky nic. A stojím před mým oblíbeným krámkem s parfémy… Šla jsem opravdu správným vstupem? Není to jen pro letušky? Znejistěla jsem. Bylo tu fakt podezřele málo lidí. Vlastně dva. Na to, že je skoro poledne, je to divný. Ale snad by mě ten systém nějak varoval, nepustil, vrátil…

Automaticky jsem mrkla na palubenku na číslo Gatu. Odlétám až úplně z konce chodby. Kafe si dám až co nejblíž mého gatu, ale parfémy si očmuchnu hned. Je to moje pravidelná činnost v bezcelní zóně. Stejně se nakonec navoním Coco No. 5, ale času mám dost, tak proč bych si nevychutnala, co tu aktuálně mají krásného. Někdy jsou v mých očích krásné jen ty flakony. Ostré vůně nemám ráda. Některé jsou extrémně řezavé, některé naopak sladké. Mám ráda tu kořeněnou směs Coco. Je prostě jedinečná. Ale teď ještě kafe a dobít telefon. Poletíme dlouho.

Boarding začne za chvíli, je čas jít ke gatu. Tady to je! Skenovací rám, žádné nápoje! Ale proč nás tu je pět? Prošli jsem rychle. Pořád jsem byla trochu zmatená, proč je tu tak málo lidí. Za námi ale připochodovala parta stevardů a nádherné dámy v uniformách Emirates. Tak poletíme! Posádka tu je. Většina pasažérů přišla na poslední chvíli.

Do poslední chvíle jsem řešila pracovní věci. Úplně poslední hovor byl s Miladou.

"Už jsme v Dobříši. Ty nám teda dáváš! Z náměstí k tobě jdeme už tři čtvrtě hodiny," hudrovala do telefonu.

"Cože? Kudy jdete? Vždyť je to patnáct minut chůze."

"V padesáti bez kurfu, ale my jsme důchodci!"

No jo, vlastně. Vůbec mi to nedochází. Pořád je vidím stejně. Navíc hlas a duševní postoj je to poslední, co stárne. A my si nejvíc voláme. Když se vidíme, nepřijde mi, že jsme zestárli o tolik.

Pořád je to ta Mila, co jsme spolu brázdily New York a která cestuje po celé Evropě s baťůžkem na zádech.

Má spolucestující si nasadila sluchátka, jen co to bylo možné. Prohodily jsme jen pár vět, než nám promítli instruktážní video. Cestou si evidentně nepokecám. Chápu, letí z Ameriky do Dubaje, kde žije. Škoda, zrovna s Američankou bych mluvila ráda.

Vždycky, když startujeme, modlím se za ochranu. Takže není divu, že let byl klidný, plný sluníčka až do večera, kdy pak bylo krásné sledovat rozsvěcující se města. Četla jsem si. Už dlouho se mi nestalo, že by se mi nějaká knížka úplně nelíbila. Je strašně rozvleklá. Nebo já se nemůžu soustředit, nevím. Asi hodinu jsem si ještě dělala pracovní poznámky. A přišla večeře. Moc chutná.

"Skleničku vína, madam?"

"Vlastně proč ne, dneska neřídím!"

Letušku to pobavilo, nebo je to takový profík. Každopádně mi podala kelímek červeného a já si pustila Hříšný tanec. Vyšlo to přesně. Film končil a my jsme rollovali po ploše. Sedli jsme jak do peří. Šikovný pilot.

Nikam nepospíchám. Další let mi navazuje až ráno. Zeptám se, jak je to s těmi kapslemi na spaní. Martina mi je doporučila, když mám dlouhý noční přestup. Sleepover – nápis se nedal přehlédnout. Paní přede mnou bylo evidentně blbě. Manžel se o ni staral s velkou laskavostí. Mladík u pultu je rychle odbavil, ještě zavolal někoho, kdo paní pomůže a už se jal prezentovat možnosti přespání mně.

"Tohle stojí 2100 Kč, tohle 2800, sprcha se platí, káva, voda je v ceně."

"Nepůsobí to malé moc stísněně?" Přišlo mi to, jako bych se zavřela do většího chlebníku. Stejný šuplík s roletkou, akorát trochu větší, aby se tam vešel člověk. Asi to nebylo dřevěné. Bylo tam nějaké polstrování. Evidentně můj výraz neviděl poprvé.

"Než se rozhodnete, madam, klidně se tam dojděte podívat. Tudy dolů," ochotně nabídl mladík a otočil se k dalšímu zákazníkovi.

Ani jsem nevnímala, že přišla početnější skupina. Chlap, několik žen různého věku. Těžko říct, co byly manželky a co dcery. Zachvátila mě panika. Co když než přijdu už ty kabinky nebudou a na mě zbyde ten chlebník? Udělala jsem dva kroky k výtahu. Následovala otočka jak v tangu.

"Né, dolů nepůjdu, já si vezmu tu větší kabinku!" gestikuluju na mladíka s tablem v ruce, který prezentuje chlapíkovi s harémem výhody jejich ubytování. Ani jsem nedýchala. Uf, pro tyhle případy mají nějaký apartmán.

V kabince se spalo skvěle. Zalehla jsem a vzbudila se až těsně před tím, než by pro mě přišla služba. Kouknu na mobil – zpráva. Píše Emirates, že mi odbavili kufr a že je změna gatu. Odlétáme z budovy A a já jsem kde? Na Béčku. Vzpomněla jsem si na maraton, který jsem tu absolvovala, když jsme tu hledaly odlet do Jakarty.

"Klid, máš čas, je to v pohodě, skoro hodinu!" uklidňovala jsem se cestou na záchod. Sbalila jsem věci, pomodlila se a hurá na přestup. Je zvláštní, jak člověk nabude klidu, když už tu aspoň jednou byl. Věděla jsem, že musím tím jejich metrem. Ještě jsem se stihla navonět u východu. Stihla jsem si do hlavy uložit i obrázek, který si musím stáhnout na netu. Další bod na seznam snů. Chanel má ve své kolekci výjimečnou věc. Červenou sukni jako na latinu nebo na tango. To by mohla být dobrá motivace za něco…

Šup, šup, zas tolik času nemám. Ještě jsem si u A5 stihla dát snídani, koupit vodu a dobít telefon. Tenhle let budu mít dokonce celou trojsedačku pro sebe.

Ostré slunce pálilo do okénka. Zatáhla jsem a usnula. Sedím na nejklidnějším místě v letadle, přímo nad křídlem. Když letíme takhle daleko, je to fajn. Bůh se o mě staral nádherně. Dal mi prostor číst, spát, přemýšlet a dívat se na filmy. Američani zfilmovali Bouřlivé výšiny (Na větrné hůrce). Větší blbost jsem si nemohla vybrat. Dokoukala jsem to vlastně jen ze studijních důvodů. Zajímalo mě, kam tu absurditu dokážou dotáhnout. Naštěstí to nebyl dlouhý film. A pak jsme šli na přistání. Silný přímý protivítr zajistil, že jsme přistáli neskutečně lehce.

A jsem tu! 8600 km od domova. Na první dojem je cítit teplo z venku, které si mísí s klimatizací připojovací chodby. Pasovka, vyzvednout kufr a hurá k hotelu. Martiny dokonalý návod mě vedl, jako bych tu byla po několikáté.

Všechno je bezbariérové. Všude v podzemí klimatizace… Systém jízdenek je skvělý. Pípni kartou v telefonu, otevřou se dvířka jako na záchod v obchoďáku nebo na letišti. Až budete vystupovat, přiložte kartu k terminálu znovu a ono to vypočítá cenu a strhne se to samo.

Doteď jsem nemusela s nikým v podstatě ani promluvit. Metro prošlo před nástupem na konečné rychlou kontrolou prostoru a můžeme nastupovat. Za pár stanic musím přestoupit na jinou linku. Prohlížím si lidi. Je tu většina turistů. Jedeme z letiště. Takže směs nejrůznějších tváří, oblečení, jazyků. Místních je tu málo.

B27 – vystupovat!

Bum! Něco mě omráčilo. Krok z klimatizovaného metra do venkovního prostoru stanice byl jako náraz do zdi. Vstoupili jsme do prádelny. Někdo zahustil vzduch vodou a zapomněl tam přimíchat kyslík, který by se dal dýchat. Dav se rozdělil na dvě skupiny. Na většinu, která věděla, co přijde a evidentně tihle cestující vyzobali kyslíkové molekuly pro sebe, a na nás několik, kteří jsme v Bangkoku poprvé. Málem jsme omdleli po dvou krocích na perónu. Lapali jsme po dechu a snažili se rychle dostat k eskalátorům v domnění, že nám to nějak pomůže. Omyl. I dole je prádelna. Pochopila jsem, proč asijská kosmetika je stavěná na bázi, že se vás drží a nepustí. Kdybych měla make-up, za chvíli bych ho viděla téct po chodníku.

Systém přestupu na jinou trasu je zážitek sám o sobě. Přišlo mi to jako že mě někdo pustil do dětského bludiště, kde je ale jen jedna klikatá cestička, ze které nelze vybočit do té doby, než tě vyplivne přímo doprostřed vestibulu jiné stanice metra, kde si ale naopak můžeš vybrat asi deset variant, kam pokračovat. Co se ale nedá jejich systému upřít, je ohleduplnost. Všechno je total bezbariérové: eskalátory, jezdící pásy, výtahy. A taky přátelský přístup vůči euro-americké kultuře. Všechno je psané jejich vlnovkami a pak latinkou.

První pomoc s navigací z bludiště jsem svěřila dvěma mladým sympaťákům v jakési školní uniformě. Jeden byl místní, druhý Běloch. Aspoň mi to tak přišlo. Ale Bůh se stará. Nebyli to studenti. Byli to američtí misionáři. Natrefit na dva křesťany jako první lidi, se kterými se dám do řeči v budhistické zemi, to mi přišlo jako jasná odpověď na mé modlitby. Mám, kam jít v neděli na bohoslužbu. Výborně!

Kluci byli moc fajn, dovedli mě až ke stanici mé linky. Tady už taková sranda u terminálu nebyla. Mou revolut kartu to nechtělo akceptovat! Musím použít firemní. Na třicet korun bez dokladu. Výborně. Už slyším ségru, až jí tohle budu dokládat do účetnictví. Jinak to nešlo. Varování od Martiny v manuálu z ní jasně! Žádné výběry u pochybných stánkových směnárníků. Adresa banky blízko u hotelu je o dva řádky níž. A tam ještě nejsem.

Píp, píp, píp… skáčou mi zprávy na whatsapp. Mám zaplacená data. Budu to řešit, až dojedu na hotel. 300 metrů vzduchem těžkým tak, že mám pocit, že jsem ve sprše. Hlavou mi běží otázka, jak to udělám, abych na schůzku do Thajské národní banky dorazila ve stavu možném focení a ne jako zmoklá slepice.

Jdu najisto přes rušnou křižovatku. Strýček google si s odkazem od Martiny poradil bravurně. Ale pozor! Jezdí se tu vlevo. To jen pro pořádek.

Cestou pozoruji lidi. Místní holky jsou štíhlé, nažehlené černé vlasy, evidentně dobře ošetřené, asi používají nějaký vosk nebo bylinky. Fascinuje mě jejich pleť. Bez ohledu na věk, je velmi pěstěná. Žádné líčení, maximálně černé tekuté linky a řasenka. Je tu vtipná móda. Mladší generace frčí na kanýrech. Kanýrkové body, dokonce i kalhoty dole s krajkou. Chlapi to moc neřeší. Džíny, pomačkané košile. Část jich nosí roušky. Staršího pána v metru jsem zkoumala fakt detailně. Asi pracuje někde v kanceláři. Košili měl zmačkanou jen dole, jako když člověk dlouho sedí. Trochu ošuntělé oblečení dost kontrastovalo s limitovanou edicí mont blanca, který mu koukal ledabyle z kapsičky. Nechtěl na nikoho dělat dojem. Prostě pero, které používá. I na něm to bylo vidět.

Těsně před hotelem další chrám s fotkami nějaké ženy. Střední věk, krásná, asi důležitá. Jsou kolem ní květiny. Už jsem to viděla na několika místech. Až na hotelu mi facebook hned hodil informace z Thajska – princezna slaví 48. narozeniny.

Procházela jsem před hotelem jakýmsi nočním trhem, kde kromě lákavě vypadajícího jídla seděla řada kartářek. Nelákaly mě k sobě. Viděly, jak vypadám. A bylo jasné, že to nejvíc, co potřebuji je hotelová sprcha.

A tady to je! Můj hotel. Jakmile jsem vstoupila do lobby, dýchla na mě klimatizace. Tu evidentně nastavovali na severním pólu. Přišlo mi, že ji mají asi tak na -5 stupňů. Naskočila mi husina, která by se lehce dala zaměnit za struhadlo. Strašný. Z 35 stupňů na 18 je prostě sešup. Tak to tady asi bude pořád. Už chápu, o čem je ta poznámka v průvodci. Pot na čele mi zmrznul. Navíc mi u check-inu ztuhnul i úsměv, když mi řekli, že chtějí 2000 jejich peněz zálohu na konzumaci na baru. To by bylo ok, na české je to asi 1400, ale neberou debetní karty, ani revolut. Jen hotovost nebo kreditku. Nemám, nepoužívám… Paní se s úsměvem podívala do počítače, viděla, že budu zůstávat docela dlouho. Dole v lobby je bankomat. Bylo by to super, kdyby akceptoval cokoliv z toho, co mám u sebe. Nezbylo než nahodit ztrhaný výraz unaveného turisty a hrát trochu na city a trochu na obchodní notu. Vždyť já jí neuteču… a zítra všechno vyřídím, až najdu tu banku z manuálu. Je to hned ten další řádek na seznamu pokynů od Martiny.

Pokoj je útulný, krásná koupelna, a funkční wifi. Takže se moji čtenáři mohou těšit na každodenní porci zážitků.

Dobrou noc