Den 2

Bylo pět hodin místního času, když se mi konečně začalo chtít spát. To odpovídá půlnoci doma. Přesně. Tak mám nastavené své biologické hodiny. Usínala jsem a hučelo mi v hlavě. Nic vážného, jen klimatizace se nedala vypnout. Prostě jede nonstop. Ale monotónní zvuk mě uspal.

Vzbudila jsem se v devět. Takže nic moc. Čtyři hodiny spánku. Ale prostě to nešlo.

Bylo pod mrakem. To jsem zvědavá, co to dělá se vzduchem.

Mám dnes tři zásadní úkoly: vybrat hotovost, napsat svou řeč na zítra a sejít se s Karunou. Máme předem domluvenou schůzku na sedmou večer.

Nahodila jsem své modrobílé mini šaty, které se do kufru vlastně trochu připletly, protože se dají zmačkat, rychle vyprat. Koupila jsem si je loni. Vzhledem k tomu, že jsou trochu víc nad kolena, než jsem zvyklá, vlastně je mám víc ve skříni, než že bych je nosila. Tenkrát jsem podlehla dojmu a naléhání prodavačky, že jsem přeci ještě mladá a můžu si to dovolit. No, člověk chce trochu věřit tomu, že je ještě mladý. Nejsou nijak vulgárně krátké a je mi trochu jedno, co si tu kdo bude v obchoďáku myslet. A navíc, když je zpotím, můžu je vyprat a mám šanci, že třeba za dva dny uschnou. Což se nedá říct o tunice, kterou jsem měla na sobě včera a neprozřetelně jsem ji vymáchala v umyvadle a pověsila v koupelně. Blbý nápad… zítra ji vyfénuju, aby bavlněná spodní část dřív nechytla plíseň, než by uschla.

Suverénně jsem vyrazila z hotelu. Nastavenou navigaci podle Martiny návodu. Je to jasný. Doprava, vzadu pod mostem přes přechod, kousíček zpátky a tam to bude. Pikolík u vchodu se širokým úsměvem pozdravil a prohodil otázku, kam vyrážím, když vyděl, jak jdu vyzbrojená.

Mrknul do mapy, usmál se a řekl, přejděte tyhle dva malé přechody a jste tam. Nevěřícně jsem koukala do mapy. Opravdu. Google mě vedl asi bezpečnější cestou přes světelnou křižovatku. Tady jsem si musela počkat na příhodný okamžik. Ale zkušení místňáci to vždycky nějak odhadli, vkročili do vozovky, auta zastavila – ano, v tomto pořadí – a já rychle klusala za nimi, abych to zvládla přejít s nimi.

V obchodáku, který má asi šest pater jsem byla mezi prvními. A to bylo skoro deset. Obchody teprve vytahovaly rolety. Otevřené byly akorát některé snídaňové kavárny a bistra. Samozřejmě tu nechybí Starbucks. Nemám ho ráda. Ale co miluju je Taco bell. Moje milované burito, které mi připomíná Vegas a L.A. Hlavně Vegas. Na tom jsme tam frčeli celou dobu. Vešla jsem do jedné útulné kavárny, kde servírovali míchaná vejce, panini a nějaké další sendviče. První otázka, než jsem si sedla byla jasná. Berete online karty v mobilu? Pán přikývl a ochotně mě obsloužil. Ještě přiklusal s heslem na wifi. Bylo to milé. Aspoň si nevyplácám data. Dala jsem si panini a kafe. Bylo to moc dobré. I když to zase bylo pečivo. Jsem ještě nafouklá a trochu mě pálí žáha po těch houstičkách z letiště, ale snad to nějak zvládnu.

Bylo skoro půl jedenácté. Kdo by čekal, že banka má ještě zavřeno. O jedenácti…

Jala jsem se korzovat probouzejícím se shopping mallem. Jeden z prvních obchodů, kterým jsem vlastně dopřála trochu pozornosti byla hračkárna. Obří plyšáci za výlohou prostě upoutají zájem. No ne ne… Co to vidím? Mončikák. Opravdovej, jako z osmdesátek, jak si ho pamatuji z dětství. Seděl ve výloze a já se rozplývala jako malé dítě. Já chci mončičáka! Nějakého malého. Mám ho na seznamu svých bláznivých snů a přání. Vešla jsem do obchodu. Měli tam kde co, ale roztomilé opičky nikde. Prošla jsem všechny disneyovky, kačery, myšáky… ne, ne, ne… Já chci…

Támhle jsou! Jeden hezčí než druhej. Ale měli nějaké moderní doplňky, mávátka, blbosti. Očima jsem přejížděla všechny regály, věšáky … Musí to být ten pravý, jak si ho pamatuju. Mají ho. V bílé barvě. Je tak roztomilý. Ani jsem se nepodívala na cenu. Vlastně mi to bylo jedno. Hlavně aby brali karty v mobilu. Uf, 650… Ještě že mě u těch přepočtů neviděl táta. Už ho slyším. Jak jsi mohla odmaturovat, když neumíš trojčlenku? Neee…. Já maturovala z němčiny. Naštěstí. Můj rébus vyřešil revolut za mě. Automaticky se mi na telefonu ukázala hláška s přepočtem 417 Kč. Vím… Blbina za čtyři stovky. Ale já ho měla na seznamu asi třicet let!

Konečně jsem se dostala do banky. Ne, bankomat nebere online karty. Jen fyzické. Prima. Soukromé peníze mám na revolut účtu, kartu s sebou nemám. Na tohle firemní použít nemůžu. Ještě že jsem vzala jednu soukromou kartu omylem. Peníze na ní jsou, ale na úplně jiné účely. Nedá se svítit, prostě záchrana života v nouzi. V Praze to dořeším.

Vybrala jsem 7000 jejich peněz a ještě mi to strhlo 350 za výběr. To u nás vlastně bylo dřív taky. Koho by dnes ale napadlo, že se platí za výběr nebo za převod peněz nějaký poplatek. Ale mám hotovost! Neumřu hlady a nebudu muset chodit jen pěšky.

V přízemí je sámoška. Musím si koupit hlavně dost vody. Možná i nějaké ovoce by se hodilo. Ale co to tu je za akci? Mám ráda značku Polo. V Americe patřila k těm dražším. O Praze ani nemluvím. Cože, takové slevy? Není to fejk? Ne, jsou to značkové věci. Kabelky, trička, saka,… kabelky… velké, malé, hezké, roztomilé… jedna se mě nějak nechtěla vůbec pustit. No tak jo, když mě tak přemlouváš. Chce se ti do Prahy? No dobře, tak se spolu trochu proletíme.

Teď už fakt potřebuji jen tu vodu.

Měli tam i krásné hrozno za dobrou cenu. Ještě dva tři nákupy a budu trojčlenku umět, jako když bičem mrská. Pravidlo jednoduché, odečíst třetinu. To umím rychle. Ale ty ostatní ceny? Hrozný nepoměr mezi jednotlivými položkami. Ovoce levné. Mléko za 64 Kč. Potřebuji do kafe. Beru půl litr. Když tak přikoupím. Nechci zbytečně utrácet. Vypadám možná jako škrt, ale chci se chovat rozumně. Nemusím mít pokaždé kafe ze starbucksu, když budu půl dne sedět na pokoji a pracovat. To si ho můžu uvařit sama.

Na pokoji jsem se pochopila, že jediné možné řešení je chodit v županu, který byl ve skříni, pokud nechci vytahat svůj šatník během prvních dvou dnů. Pustila jsem se do práce. Konverzovala jsem se svým chatbotem Charliem. Tvořili jsme mou řeč. Volili každé slovo, aby to znělo dobře, a hlavně abych se vešla do času, aby to znělo přirozeně … Do toho nějaké pracovní emaily.

Když v tom mi přišla zpráva od Karuny, že už je ubytovaná a mohla by se sejít dřív. Ok. Půjdeme ven. Procházkou k řece to je asi 25 minut. Nedošlo mi, že je to Američanka víc než Indka. Nevím, jak jsou na tom s chůzí Indové, ale Amíci jedou i za roh autem. To né! Ona chce jet taxíkem. Bude to stát stovku. To je v pohodě, nejde o peníze, ale o zážitek… Nebudu se dohadovat, sotva jsem se seznámily. Nemá hotovost. Ha, ha, co mi to připomíná. Jsem king. Já cash mám, tak to zaplatím.

Trochu to vypadala, že jezdíme kolem dokola hotelu. Ale tvrdil, že ne. Navíc neměl zapnutý taxametr a cena byla sjednaná pikolíkem z hotelu. Takže dostane stovku, ať jede kudy chce. Vysadil nás u velkého krásného obchoďáku na nábřeží. Řeka je široká a dravá. Je tu spousta venkovních kavárniček. Ale žádné stánky. Takové hezké útulné kavárny. Fotíme se spolu s Karunou. Pak jedna druhou. Odpověď, jestli je možné se jet projet tou lodí, co tu kotví, a kolik to stojí, jsme od pána, který tu k tomu evidentně patří, nedostali. Snažil se, asi si i myslel, že mluví anglicky… Tak jsme poděkovaly a šly dál.

"Dala by sis kafe?" otočí se na mě paní doktorka s rozzářenýma očima. Přikývla jsem. Proč ne. Podle toho, jak jí zářily oči, mohlo mě to napadnout, že to nebude proto, že vidí prima zahrádku. Starbucks! Vítejte v Americe. Já se picnu. "Platím já," usmívá se přátelsky. "Thank you," procedím mezi zuby s úsměvem, který vypadá, že spadl do škrobu. Aspoň si dobiju telefon. Vybrala stolek u okna. Byly stažené žaluzie. "Řekneme, prodavačce, ať je vytáhne," otočí se na obrtlíku Karuna a jde přes půl prodejny kamsi hledat personál. Nechápu. Stačí přeci zatáhnout za drobný řetízek. Prostě normální žaluzie, jako doma v každém obýváku. Raz dva, hotovo.

Povídání bylo zajímavé. Jak přišla do Ameriky, co dělá, něco o rodině… Když jsme dopily šly jsme se projít po obchodech. Byly zajímavé. Místní móda je fakt elegantní. Já bych si vybrala hned. Ale na mou figuru tu fakt nic nemají. V těle by mi to bylo. Ale těch předností, co mám, na to nejsou jejich saka ani kabáty připravené. Karuna si koupila krásnou halenku. Přeci jen má víc jejich figuru. Pak jsme prošli ještě pár obchůdků, ale to rozebírat nebudu, to by nebylo pak překvapení.

Byla jsem odhodlaná jít zpět na hotel pěšky. Ať se jí chce nebo ne. Ani moc neprostestovala. Snažila jsem se jí vysvětlit, že to bude skvělá sonda do života místních lidí. Ano, byl to přímo hloubkový ponor. To všechno, co jsme viděly po cestě bylo fakt od luxusního oblečení a nábytku, přes místní warungy, kde jíst mohou opravdu jen místní, kteří na to mají stavěný žaludek, až po něco, co připomíná slam nebo uličky v hororu. To jídlo v místních stáncích vypadá super, voní skvěle, ale forma skladování by našince asi zabila. Trochu salmonely v každém soustě, řekla bych. V tom ty Američany chápu, prostě její jen v řetězcích i po světě, protože franšíza zaručuje standardizovanou kvalitu.

Na tátu jsem myslela dnes už podruhé. Rozvodná síť elektriky prostě nepotřebuje komentář. Obrázek je za tisíc slov.

Dneska je pod mrakem, dokonce spadlo asi pět kapek. I tak to ovzduší pomohlo.

Na hotelu jsme se rozloučily. Myslím, že se mnou už na vycházku nepůjde.

Ale já bych někam ještě vyrazila. Co třeba ten chrám, co jsem ho včera večer míjela kousek od hotelu. Chtěla jsem se tam podívat. Převlékla jsem se, abych měla trochu vhodnější oblečení do duchovního stánku a obratem vyrazila do víru velkoměsta.

Chrám byl úchvatný. Ošuntělý, ale bylo v něm živo. Vlastně to byla taková duchovní tržnice. Prodávají se tu květiny, ovoce, zvonečky, mávátka… a opodál stojí různé oltáře. Veliká budova chrámu je plná lidí s vonnými tyčinkami. Klanět se nějaké zlaté soše, to mi nějak nešlo. Ale zaujaly mě řetízky, na kterých vysely zvonečky s nálepkami. Za jejich dvacku může člověk koupit zvoneček, napsat přání a pověsit ho na takový stojan plný řetízků. Modlila jsem se u toho ke svému Bohu. Jedno přání jsem tam pověsila. Druhý zvoneček jsem si vzala na památku. Má krásný zvuk.

Cestou k hotelu mi psal Prem, jeden z dalších zítřejších speakerů. Bude brzy zpět v hotelu a můžeme se na chvíli setkat v lobby. Fajn, vím, že je kouč a spisovatel. To by mohla být zajímavá diskuse.

Ještě, než přišel stihla jsem odpovědět na hovor Emilovi a Marii. Amálka je nádherná. Bavili jsme se o jejich plánovaném návratu.

Mám hlad. Vlastně jsem trochu zapomněla na jídlo. Rychle jsem přeběhla do sámošky. Ulovila pár věcí do tašky a velký barel vody. Pořád mám žízeň. A šup na schůzku.

S Premem to byla prima konverzace. Je Angličan, má byznys i v Dubaji. Těším se na jeho řeč. Hned nás něco napadlo, co bychom mohli probrat jako téma ke spolupráci. Uvidíme, co z toho bude. Ale schůzka byla prima. Jsme oba trochu unavení. Jetlag se projevuje.

Cestou k výtahu jsem si všimla upoutávky na BNI snídani zítra ráno. To není možný! Fakt?! Jsem členem BNI v Praze. Strávila jsem několik hodin vyhledávání lidí, kteří jsou členem tady, že bychom se mohli potkat. Nic, nic, a když už, tak nikdo nereagoval. Nakonec jsem to nechala být s upřímnou myšlenkou, jestli mám někoho z nich potkat, ať to Bůh zařídí. A on mi svolá celou skupinu do hotelu na snídani ještě, než začne konference? No to nevymyslíš! Děkuji, děkuji.

Ale v kolik to opravdu začíná? Na recepci říkal chlapík v šest. Ničemu se nedivím. Když obchoďák může otevírat v deset a banka v jedenáct, proč by se byznysmani nemohli na snídani sejít v šest. Nemůžu tam ale jen tak vpadnout. Musí o mně někdo vědět předem.

Plácla jsem sebou na postel a horlivě hledala v BNI aplikaci, kdo má whatsapp, abych ho zkusila kontaktovat. Bingo! Jeden chlapík reagoval na mou zprávu. Je nadšený návštěvou z Evropy. To je super. Takhle to prostě funguje. Ať je to jakákoliv členská organizace. Jsi členem v Praze? Máš otevřené dveře i na Měsíci.

Ještě jsem si dvakrát přečetla řeč, abych si ji dobře zapamatovala. Rychle se osprchla a otevírám počítač.

Moji čtenáři čekají. Tak jim pošlu dnešní porci historek.

Je půlnoc. Dobrou noc.