Den 3

Když se dívám zpátky, napadá mě několik nadpisů, jak by se mohl dnešní den jmenovat:

Zázraky se dějí

Když úřaduje Bůh

To nevymyslíš…

A tak bych mohla pokračovat ještě v mnoha verzích.

Den začal po pár hodinách spánku v 5:30. Budíček! Tohle opravdu není můj čas na vstávání. Ani doma, ani tady. Ale chtěla jsem se vidět se členy BNI. Tady musím udělat malou vsuvku. Každý chapter (club) se nějak jmenuje. Já jsem členem v Prague bridges (Pražské mosty). Už tady vnímám jistou paralelu se svou dnešní řečí, která se jmenuje Budování mostů mezi byznysem a sociální změnou. Místní chapter nese hrdý název "Miracle" (Zázrak). No, to nevymyslíš.

Oblékla jsem si své krásné kobaltově modré šaty, které jsem si pořídila právě na příležitost dnešní konference. Jsou opravdu slušivé a ta modrá je prostě úchvatná. Zářivá, ne křiklavá. Navíc doplněna mými novými duhově modrozelenými perleťovými doplňky. Cítím se krásně. Ještěže budeme celý den v hotelu. Můžu si udělat make-up a vzít si silonky do lodiček.

Cink. První patro. Vykročila jsem z výtahu a ocitla se v houfu byznysově perfektně vypadajících lidí. Je to fakt first class chapter. Chopil se mě Weerawuth Malabuppa. Jeho jméno jsem si opakovala celou cestu ze sedmého parta. Myslím, že už ho nezapomenu.

Stejně jako Kennsy Dwi Ekaningsih. Jméno předešlé indonéské velvyslankyně v Praze. Tisíckrát opakováno jako básnička. Jinak se to nedá. Já si blbě pamatuji česká jména z poslední doby – nových lidí je v mém životě opravu hodně. Do mobilu si píšu jen lidi, které znám. Vyměnili jsme si číslo. K dnešnímu dni je to 5585. Nemám šanci si pamatovat lidi, které jsem potkala jednou. Díky Bohu za poznámkové sloty. Můžu si k nim udělat poznámky. Nevypadám pak úplně hloupě. Lidem je jedno, kolik lidí znáte. Oni si podvědomě přejí, abyste si pamatovali jejich jméno. Ale stejně se mi to nedaří u všech. Ale zpátky do BNI.

Sál s křišťálovými lustry. Honosný, krásný. Počítala jsem, že si zaplatím vstup, stejně jako se to dělá v Praze.

"Ne, ne, jste naším hostem," usmíval se uctivě můj hostitel. Přestavil mě dámě, vedle které jsem pak seděla u stolu. A prezidentovi klubu, samozřejmě. Hlavou mi běžely myšlenky plné vděčnosti Bohu. To není možný. Ale už chápu, proč mi nikdo z BNI apky neodpovídal. Bůh má pro nás vždycky lepší plány, než si představujeme my sami. Pamatuji si ten moment, kdy jsem se po urputných dnech snažení o přípravy programu schůzek předem, konečně to nechat v Božích rukou. "Ok, ať je po Tvém! "Tohle už jsem v životě zažila mockrát. Ne, neřešit to, ale s důvěrou odevzdat. Stane se to, jak se má stát. Ono to přijde v pravý čas…

Tohle by mě ve snu nenapadlo. U vchodu do sálu rollup deklarující, že vstupujete do prostor klubu, který je držitelem 6 titulů Nejlepší klub v Thajsku. Ano, Bůh nedělá zmetky. Tak proč by mě poslal do klubu číslo 2, když mi může naservírovat 60 členů nejlepšího klubu v Thajsku. Program běžel v thajštině. Stejná struktura. Je to franšíza. To je výhoda, protože člověk přesně ví, co přijde. Takže mi bylo jasné, že dostanu prostor se představit.

Blik! Mám nahoře v pokoji tři stříbrné Chechtáky. Jeden dám prezidentovi jako dárek z Prahy. Bude to hezké gesto. Nikdo nepřetahoval ani vteřinu svého času na představení, takže jsem si lehce spočítala, jestli mám dost času vyjet nahoru do pokoje, než na mě dojde řada. V pohodě, i s rezervou! Omluvila jsem se své společnici, že budu hned zpátky, že jdu pro dárek pro prezidenta. Rozzářily se jí oči. Jsou velmi pohostinní a ocení tento druh opětované vstřícnosti. Vždyť už jen jejich pozdrav – sepnuté ruce, úsměv a lehká úklona – jasně ukazují pokoru, kterou žijí, ne předstírají. Stihla jsem se vrátit. Stříbrná mince (ano, já vím, že je to medaile a jaký je rozdíl) a její stručně šeptem popsaná historie ji nadchla. Je to přesně ten tip dárku, která se prostě k této příležitosti hodí. Představila jsem se, stihla jsem to v limitu. Předem jsem se omluvila, že budu muset odejít dřív, protože mám povinnosti, kvůli kterým jsem přijela. Už v průběhu mé kratičké prezentace mi přišlo asi deset telefonních čísel na whatsapp. Ok, ráda se propojím. A když BNI člen řekne, že zůstaneme v kontaktu, je to tak.

Bylo po osmé hodině. Měla jsem za sebou kafe a jeden minidezertík. Lidi evidentně snídali doma. Přesunula jsem se na téže chodbě do jiného krásného sálu. U dveří stál Vivek. Vítal příchozí. Sednout si můžete kamkoliv. Byla jsem tu mezi prvními. Tak jsem si dala věci ke stolu v první řadě uprostřed sálu. Karuna a Prem přišli vzápětí. Automaticky si přisedli. Proč? Protože jsem seděla na správném místě. Ano, v PRVNÍ řadě je to správné místo, když jste v sále mezi prvními a nejsou tam dané rezervace pro speciální hosty! Nejsme v Čechách, kde se sál plní odzadu. Tady nikdo neuvažuje, že je trapné si sednout vepředu. To jen u nás ještě funguje ta stará komunistická výchova, že je to trapné, že na sebe upozorňujete, že se cpete dopředu. Ano, svět se cpe dopředu. Kapitalismus je totiž o tom, že člověk potřebuje být vepředu. Dá se tam dostat různě (bezohledně, dravě, s arogancí nebo s pokorou, se zdravým sebevědomím a respektem vůči druhým), ale být vepředu je ok.

Prem je velmi přátelský, usměvavý gentleman. Nic okázalého, ale na malých gestech jsem poznala, že mu dělá dobře, že toto jeho chování kvituji a oceňuji. U Karuny trochu narážel na americký feminismus, který ty holky mají tak pod kůží, že si to ani neuvědomují. Prostě sedím na správném místě.

Vyrazili jsme do foyer. Druhé kafe, žádné jídlo v předsálí. Upila jsem asi půlku hrnku a došla si dolít mléko. To je taky jídlo. Trochu keto diety neuškodí. Když jsem na ketonové dietě byla před lety, byly dny, kdy jsem měla mléko jako jedinou potravinu dne. Bílkovina jako bílkovina.

"Hi Jana!" "Hi Jodi!" známe se z fotek. Tohle na konferencích miluju. Když se poznáváte se speakery, kteří do té doby byli jen tváří z plakátu. S Jodi jsme si psaly na linkedInu už před konferencí. Slíbily jsme si společné kafe. Tak tady máme příležitost. Půl dévátá, jsou tu všichni! "Hi, hi, hi, hi," všichni jsme se vítali, zdravili, s některým objímali. Pocházíme oficiálně z deseti států, ale celkem jich napočítáme tak třicet. Creg je Australan, ale žil v Anglii a v Dubaji. Adina je Rumunka, žije ve Švýcarsku.

Konference začala přesně, program jede podle harmonogramu. Speakeři jsou opravu zajímaví. Píšu si poznámky. Je deset. Kručí mi v břiše. Navíc tu fouká klimatizace. Ještě, že jsem si včera kromě mončičáka koupila šálu. Tedy šál. V tom butiku s Karunou, kde mi paní vysvětlovala, že mám štíhlé tělo, ale to sako prostě není šité na evropskou ženu. Jak elegantně se dá říct, že prostě přes prsa to určitě nedopnu. Šál je univerzální řešení. Navíc je strakatý a modré šaty hezky doplní. Mám v lednici kokosový jogurt. Vypařit se z první řady po anglicku úplně nejde. Ale lidi tu courají běžně. Ne nijak hromadně, ale je ok se zvednout a odejít. Vždyť se za chvíli přijdu. V předsálí byly připravené malé croisánky. Vypadaly chutně. Vzala jsem do každé ruky jeden. Jogurt jsem načnula jen proto, že jsem ho konečně chtěla ochutnat. Snědla jsem pár lžiček. Mňňňňam. Dobrůtka. Kokosy můžu asi v jakékoliv podobě.

Konference běží jako po drátkách. Hned v úvodu bylo řečeno, že se původně měla konat v Dubaji v březnu, ale díky mezinárodní situaci… Dochází mi, že kdyby to bylo podle původního plánu, tak bych tam nebyla. Ne, že bych si kladla za vinu, že kvůli mně vypukla válka v Dubaji, ale z nějakého důvodu se prostě koná akce dneska, tady. Jak říká Dr. Singh, leadership je mimo jiné o flexibilitě. Leadery poznáte právě, když dojde na moment krize.

Po dvanácté hodině ke mně přišel Vivek a šeptal mi změnu programu. Jsme trochu rychlejší, než se čekalo. Tak bychom po panelové diskusi dali Vaše vystoupení, jestli je to ok. Samozřejmě, že je to ok. V tu chvíli mi došlo, co se to děje. Ráno, když jsem koukala na program, tak mi hlavou proběhla myšlenka, že být první speaker po obědě není výhra. Lidi jsou vždycky trochu v útlumu… Ok, takže stačí pomyslet? Chtěla jsi to, máš to mít! Budeš před obědem! Rada na závěr zní (jak to dělávala Halina Pawlovská v Banánových rybičkách): Pozor na vaše myšlenky, aby se vám nestalo, co si přejete!

A je to tady! Nejsem nervózní z toho, že mám mluvit, ale z toho, že s brýlemi na dálku, musím vychytat správnou vzdálenost, abych mohla číst. Pořád bojuju s pocitem, že to v angličtině spatra nedám. Asi to není pravda, ale to bych musela prezentovat veřejně opravu pravidelně. Navíc tady mám vypointované věty tak, aby to "doručovalo vzkaz, který potřebuji, aby pochopili správně".

Vpravo jsem si všimla výrazné blondýny se spoustou modrých kamenů kolem krku, na rukách. Tyrkysové brýle. Nechá se přehlédnout. Přišla v průběhu konference. Když jsem řekla, že přináším pozdravy z Prahy, tak se rozbrečela. Jako mám tam nějaké dojemně znějící momenty, ale já řekla první větu… Lehce jsem se opřela o řečnický pult. Hlas mám pevný, ale cítím chvění rukou. Slyším sama sebe jakoby zvenku. Nevím, jak to popsat. Do háje, potřebuji překliknout, proč to nefunguje. Hodím okem po Vivekovi u režijního pultu. Zachytila jsem jeho omluvný výraz. "Sorry, zapomněli jsme zmrazenou obrazovku." Klik… Hledám správný úhel na čtení. Mluvím pomalu, s dikcí, jak jsem si nacvičila. Teď to přijde. Trochu víc emocí. Pauza. Papíry mám položené na stolku. Dívám se do publika. Tři holky ve předu si otírají oči. "Nedívej se tam! Nedívej se tam!" Běží mi hlavou. Ne teď, sakra, přeřek. Výdech, nádech, ruce se mi chvějí, ale prošla jsem to. Čtu dál. Přeřek. Nevadí, následuje klidnější pasáž. Vždyť to vím, sama jsem to psala. A jdeme do finále. Teď to chce úsměv – pauzu – a důraz na závěrečnou otázku - výzvu pro publikum. Vzkaz doručen! Děkuji za pozornost.

Jako u všech speakerů následuje dekorování a poděkování zakladatele a jeho ženy. Šerpa, certifikát, focení. Když jsem sešla dolů, Darcell na mě pokynula, že super a utřela si oči. Paní v tyrkysových brýlích se ke mně vrhla se slovy: "Já jsem tak pyšná! To byla skvělá řeč. Udělala jsem Vám pár fotek," brečí jako krokodýl. Vteřinu mi trvalo, než mi došlo, že mluví česky. Cože? Někdo mluví na pódiu, my dvě míříme ze sálu pryč, abychom nerušily. Emoce jedou naplno. Anael věděla, že tu budu mluvit. Prý se moc těšila. Změnila si jméno, nemohla jsem tušit, že tu bude ještě někdo z Čech. Žije v Dominikánské republice, věnuje se těžbě larimarů, krásných tyrkysových kamenů. Jsou docela vzácné. V přírodě se prakticky objevují jenom tam.

Konferenční oběd byl typicky bufet. Na výběr bylo spousta druhů nejrůznějších jídel. Já neomylně zamířila k sushi a mořským potvorám. Nechtěla jsem vypadat hamižně. Ale já to prostě miluji. Místo dezertu jsem si naložila ovoce a kávovou a vanilkovou zmrzlinu.

Musím se dojít převléknout. V odpolední části budu přebírat cenu za práci v yourchance. Oznámení na linkedinu udělali moc hezké. Napsali tam nádherný komentář o přínosu mé práce. Chci, aby to vypadalo slavnostně. Roman nás vždycky učil, abychom raději byli o jeden stupeň líp oblečeni než o stupeň hůř. Mám na výběr modré krajkové dlouhé šaty, které nosím na slavnostní příležitosti. Nebo ještě z Ameriky dovezené černé se stříbrným živůtkem. Naopak, ty moc nenosím. Jsou bez rukávů. Nejdřív jsem si říkala, že si vezmu ty, ale v sále je zima. Klimatizace jede naplno. Tak žádné extra přemýšlení. Šup, šup.

Čas běží neskutečně rychle. Seděly jsem u stolu čtyři ženy. Bylo tolik co si povídat. Lidi zajímá, co yourchance dělá konkrétně. Se mnou rezonuje řada témat. Musím se nějak připojit k Dr. Oně a k Darcell. Taky bych ráda víc poznala Goldie. Laura je Švýcarka, má za sebou hodně těžké osobní zkoušky, ale nejsme na jedné vlně. Sice mluví o longevity jako o kvalitě dlouhověkosti a zdravého životního stylu. Prý hodně zhubla, postavu má fantastickou. Ale kdo ví. Její botoxový obličej a rty nafouklé asi pětinásobně mi přijdou trochu v rozporu s tím, co říká. Taky bych ráda poznala víc ty všechny tři Černochy. Ten nejstarší má nádherný hlas. Nedivila bych se, kdyby byl pastor. A ti mladší kluci jsou velcí sympaťáci.

Program běží rychle. Snažím se zapamatovat aspoň křestní jména. Je to náročné. Jednak výslovnost, jednak množství… Mám v hlavě guláš. Ale to už se posunujeme v programu a máme tu ocenění časopisu Passion Vista. Zvou mě na pódium. Dostávám bílou šerpu, certifikát, stojánek s cenou. Nutné focení a program jede dál. Trochu mě začínají bolet záda. O přestávce to musím nastudovat. Certifikát vypadá krásně.

Prem mi poslal sadu fotek. Je to od něho moc hezké. Taky mi přinesl kafe. Chová se ke mně opravdu moc mile. Uvědomuji si ten obrovský kulturní rozdíl, který tu zažívám. Holky Američanky jsou samostatné, že jim ani nepřijde, že by se k nim mohl chovat jako gentleman. Nejsem žádná puťka v rohu, ale mám evropskou výchovu. Je mi to příjemné, když udělá takovou drobnost, že mi přinese kafe. Zeptá se já jen upřesním, že v mlékem bez cukru.

Další vystoupení, další potlesk, a jedeme dál. Najednou se u mě objevuje Vivek se slovy: "Pojďte do foyer. Jdeme se připravit."

"Já? Na co připravit?" Nechávám otázku ve viset ve vzduchu nezodpovězenou. Na chodbě stojí skupina lidí. Hned mi podají modrý hábit se zlatým lemem. Je to navoněné nějakou šílenou aviváží. Snad neomdlím. Na tohle nejsem zvyklá. Moje prádlo obvykle voní tak lehce, že to není téměř cítit, aby člověk mohl použít parfém. Tady je odér těžkého kalibru. Řadíme se jako modrá housátka do řady, někdo otevírá dveře. Nechávám se unášet davem. Najednou stojíme na pódiu, moderátorka dává instrukce, abychom zvedli pravou ruku, všichni v sále stojí a fotí. Opakujeme slib, že budeme pracovat s vášní a usilovat o podporu slabých ve světě, že se budeme zasazovat o spravedlnost a mír… během chvíle držím v ruce medaili. Vím, že jsem měla dostat ocenění. Ale když je tohle to ta medaile, tak co je tedy ta cena předtím, běží mi na pozadí v hlavě. Usmívám se, děkuji. Ještěže si nikdo nemůže přečíst aktuální myšlenky. Můj osobní fotograf Prem a dojatá Anael stojí a zachycují pro mě tenhle zmatený krásný okamžik na své telefony. Než jsem došla ke stolu, pípla mi sada obrázků na whatsappu.

V kabelce mám stříbrný Chechták. Původně jsem myslela, že ho dám Dr. Singhovi. Ale měním plány. Mám ještě jeden nahoře v pokoji. "Zaplatím" Premovi za focení. Už chápu, proč se mi nepodařilo domluvit s žádným profi fotografem, kterého mi našly holky v Praze. Měla jsem se tady potkat s tímhle chlapíkem a zaplatit chechtákem. Vždycky jsem to chtěla vyzkoušet, a kromě masáže jsem neměla příležitost. Prohlížel ho z obou stran a bylo vidět, že ho moje gesto opravdu potěšilo.

Čas běžel rychle už jsme se přiblížili ke konci. Bylo po oficiální části konference. Anael a já jsme se domluvily, že se určitě nějak ještě uvidíme a probereme možnosti spolupráce. Prem se ptal, jestli si půjdeme někam sednout. Greg prý ví o prima baru. Bangkok totiž není jednoduché město co se týká hledání baru. Oni nepijí alkohol, takže je to docela složitý. Například v našem hotelu žádný není. Domluvili jsme se, že se potkáme dole u motýlích křídel a pak někam společně vyrazíme. Vzala jsem si nový outfit. Mám to tady trošku jako módní přehlídku. Oblékla jsem si červenou tuniku, lodičky, vzala kabelku. To, že nemám s sebou peněženku, jsem zjistila až výrazně později. Rozhodně to nebyl záměr. Když někam jdu, jsem automaticky připravená, že si platím sama za sebe. Když se chlap nabídne s účtem, ráda s vděčností přijmu. Když to neudělá, nijak se toho nedožaduji. Jsem dost dospělá…

Sešli jsme se všichni na místě, kde jsme se domluvili a ve čtyřech vyrazili ze super klimatizovaného hotelu do večerního města, kde teplota dosahovala 35 stupňů. Už nebylo takové dusno, takže se to vlastně dalo docela dobře zvládnout. Kličkovali jsme podle instrukcí, které chlapi dostali v hotelu od pikolíka. Míjeli jsme cestou krásnou kočičí hernu, to jsme si museli všichni vyfotit. Koček tam bylo asi 50 a mezi nimi běhaly malé děti. Malé, tak tříleté. Měly mávátka a tyčky s nějakýma tkaničkami a hrály si s tou hromadou koček. Mezi nimi chodili asi rodiče nebo nějací instruktoři. Koukali jsme na ně zvenku a nemohli se do té výlohy vůbec odtrhnout. Nicméně nakonec jsme usoudili, že žízeň je veliká…

Při převlékání jsem si stihla vzít aspoň trošku něčeho do pusy. Kousek chleba a divné máslo, solené. Vlastně mi to moc nechutná. Ten sálám, co jsem si koupila je pálivý, protože jsou v něm asi chilli papričky. Kousek proteinové tyčinky jsem zajedla kokosovým jogurtem. Hotelová verze večeře "co dům dá".

Čekala jsem, že si dáme něco venku. To, že budu cupitat po chodníku místo 5 minut 25, protože jsme asi vyrazili trošku jiným směrem nebo jsme dostali špatné instrukce, mně nenapadlo. A už vůbec ne, že tohle bude hlavní část večerního nášupu. Nicméně nakonec po vydatné procházce v uličkách mezi pytli z odpadky, místními bistry, kde mají hezky vypadající jídlo (nicméně pro Evropana poživatelné jednou, než by skončil na dlouhou dobu v nejmenší místnosti v hotelu – a to v lepším případě) a po část podél místní univerzity a krásných hotelů, jsme konečně dorazili na místo. "Coctail bar". Od začátku jsme tu byli téměř sami. Obsluha byla byla super ochotná. Dali nám krásný stolek a informovali nás, že právě probíhají Happy Hours, takže si můžeme vybrat drinky za zvýhodněnou cenu. Super zpráva! A co jídlo? Hranolky s kečupem, úsměv, úklona. V očích jsme četli dovětek, že to přeci turisti mají nejraději.

Listujeme nápojovým lístkem. Usoudili jsme, že jestli chceme ještě najít cestu zpátky do hotelu, tak "šťastné drinky" fakt vynecháme. Byl to smrtící mix různých rumů. Ze sodovky tam možná bylo pár bublinek. Název jsem zapomněla dřív, než jsem došla na poslední stránku nápojáku. Jediný, kdo si to odvážně objednal, protože už to znal, byl Greg. Já šla na jistotu.

"Mojito for me, please."

A pak – ještě než jsme si stihli připít na setkání - se stalo něco, co si neumíme vlastně pořádně vysvětlit. Prostě to kliklo. Rozjela se zábava, která připomínala sraz třídy po třiceti letech.

Prvních dvacet minut jsem Gregorymu moc nerozuměla. Jeho australský přízvuk je příšerný. Když se rozjel, přemýšlela jsem, jestli skutečně mluví anglicky.

"Můžeš trochu zpomalit? Mám trošku problém s tvým přízvukem. Špatně ti rozumím…"

Než jsem stihla cokoliv dalšího, ze široka se usmál se slovy: "To je v pohodě, já taky."

Mozek je ale velmi chytrý přístroj a po chvíli jsem byla na vlně, ze které se nedalo dostat jinak než s bránicí úplně bolavou. Nevím, kdy jste se srdečně, z plných plic takhle smáli čtyři hodiny. Konverzace připomínala sraz spolužáků ze střední po 30 letech. Nevím, jak se nám to podařilo, bude to večer, který si budeme pamatovat navždycky. Obsluha si nutně musela myslet, že jsme přátelé roky. V jeden moment přišla servírka s tím, že za tři minuty končí Happy Hour, jestli chceme ještě něco objednat. Dali jsme si ještě jednou totéž s Gregoryho dovětkem, že ať za dvě minuty přijďte znova, že ještě stihneme jedno kolo. Rozpačitě se usmála, pokývala uctivě hlavou a odešla. Myslím, že na tom byla jako já na začátku večera… Vlastně to bylo trochu štěstí, protože zítra bude druhý den konference.

Cestu zpátky jsme absolvovali taxíkem, takže jsme byli v hotelu za 5 minut. Prem si konečně všiml obřích motýlích křídel u vchodu. Šel kolem nich aspoň desetkrát, ale vůbec je neviděl a by překvapený, kde jsme s Anael vzali tak krásné fotky. Fotka, kterou jsem si udělala s ním a s Gregem mluví za všechno. Rozzářené úsměvy od ucha k uchu.

Ve sprše jsem si v hlavě přehrávala celý den jako videofilm. Tolik situací, emocí - přes vážné momenty a chvíle dojetí až k tomu, že mě bolelo břicho od smíchu. To je obrovské kouzlo těchto setkání, lidi v určitou chvíli odhodí super profesionální masky a začnou tady být sami za sebe, jako lidi. A svět se najednou zase trošku zmenší, protože když sedíme u stolu a já si uvědomuji, že tam je chlapík Austrálie a chlapík z napůl Dubaje, napůl z Londýna, já jako Češka a Češka, která žije v Dominikánské republice… Oběd jsem strávila s holkami z Dallasu. Najednou nic není daleko. Kdybych letěla tu samou dobu, co sem na druhou stranu, skončím v Americe nebo v Kanadě. Holky, co přiletěly ze Saskatoonu, letěly 22 hodin. Vlastně jsme se sešly na půl cesty. Člověk si najednou uvědomí, že svět je úplně jiný, než nám ho popisují sociální média. Je mnohem menší a je mnohem víc stejný. Na každém kontinentu. V televizi a na sítích se řeší, v čem jsme jiní, v čem jsme odlišní a vytváří to neskutečný pocity odlišnosti – jinakosti. A pak tu sedíme u stolu, na konferenci nebo spolu prostě jenom tak jíme oběd - a řešíme, že se nám stýská po našich kočičácích a pejscích, probíráme děti a partnery, ukazujeme si fotky a bavíme se o tom, co nás baví, co se nám líbí, po čem toužíme, co nám dělá radost čeho, že se něčeho bojíme a něco nás štve. Ve finále zjistíme, že jsme vlastně všichni stejní, každému z nás záleží na jeho rodině, na tom, aby po nás něco zůstalo. O těch malých chlupatých miláčcích uvažujeme pomalu jak o dětech, protože jsou součástí rodiny. Pro někoho je to radši kočka, pro někoho pes. Milujeme určitá jídla. Když se řekne čerstvý kokos, nikdo neřekne: "Fuj nejím." Ty miluji. Už se těším, až ho tu někde uvidím na ulici nebo až si ho objednám v restauraci. Někdo řekne radši mám hranolky, někdo řekne radši, rýži ale to je přece úplně jedno. To nejsou zas tak velký rozdíly.

U vedlejšího stolu u oběda sedí čtyřmi Černoši. O přestávce se promícháme. Ten pán, jak nevím, jak se vyslovuje jeho jméno, ten je úplně černý. Není to takový ten hnědý americký Černoch. Je takový ten černo černý. Musím se s ním zítra seznámit. Je strašně zajímavý tím, co říká. Je to člověk s obrovským srdcem, i kdyby neřekl vůbec nic z něho to sálá. Pak je tu kluk, který se jmenuje Lucky Church, v překladu šťastný kostel. I s ním bych se chtěla potkat. Má strašně zajímavé oči. Má je totiž neskutečně světlé jako akvamaríny, úplně slabounce modrozelené, uprostřed velké černé tečky. Zvláštně to kontrastuje s jeho tmavou pletí. Má krásný úsměv a zářivé bílé zuby. Když vás obejme, nepochybujete o tom, že je to opravdu lídr, kterému záleží na lidech. Podílí se na programech pro sociálně znevýhodněné děti.

Začala jsem datlovat do notebooku, ale jsem úplně mrtvá. Čtenáři si musí počkat… Jsou dvě ráno. Dobrou noc