Den 4

Máme za sebou další den nabitý nejrůznějšími emocemi. Řekla bych mnohem hlubšími než v hlavním konferenčním dnu. Noc byla krátká. Kokosové jogurty jsou červenou nití mého pobytu. Snídám je každý den. Jsou neskutečně lahodné. Je vidět, že je to místní výroba.

Před chrámem se zvonečky jsem viděla prodávat kokosy ve stánku, ale pořád mám na paměti, že na ulici to prostě není jídlo pro mě. Jsou to bezpečnostní důvody. Prostě nám tu hrozí kulturní střet. To, na co je zvyklé tělo místních lidí, rozhodně není totéž, co unese naše bakteriální soustava. Může to vypadat sebelíp, vonět krásně, místní u toho můžou stát fronty… Zvyknout si na pouliční stravu chce prostě určitý proces, pokud to tělo má zvládnout.

Koupila jsem si taky neskutečně dobrý zelený čaj a třtinový cukr. Je to opravdu osvěžující. Přemýšlím, co si vezmu na sebe. Garderoby mám zatím na výběr. Když pominu kalhotky. Pánové prominou, že tady jdu do detailů, ale je to dost zásadní část oblečení. Doma to člověk úplně řešit nemusí, ale tady… Bavlněné tady uschnou možná tři dny, umělé materiály schnou do druhého dne. Ani nechci zkoušet, jak dlouho bych tu sušila podprsenku.

Volím neformální lehké šatky pod kolena, lodičky a šál. Dneska je plánovaný program až do pozdního odpoledne, takže si můžu dovolit i makeup. Klimatizace jeden naplno po celém hotelu, nikam se během dne nepřesouváme. Je to zvláštní. Doma je makeup zvyk, nad kterým vůbec nepřemýšlím. Vyčistit zuby, učesat vlasy a namalovat se. Normální ranní rituál. Tady vylézt nalíčená na ulici zní jako absurdita. Maximálně dobře zafixované oční linky a řasenka. Ano, to Artistry zvládá v pohodě. Tady fakt člověk ocení, jaká je to kvalita.

Dneska jsme v jiné místnosti. I když jsem na místě jen s 15-minutovým předstihem, jsem mezi prvními v sále. Sezení je kolem kulatých stolů. Evidentně nás bude výrazně méně než včera. Bude to zřejmě jen pro speakery a nějaké hosty, tak pětadvacet lidí. Prem si automaticky sedl vedle mě. Přišel i Gregory. Jodi s Josephine se přidaly. Nechali jsme si věci na stole a zamířili pro kafe. OOOOOh, to jsme všichni potřebovali. Trochu se probudit. Někteří si stěžují na jetlag, jiní přiznávají, že přišli ještě později než my.

Konečně si můžu trochu víc popovídat s Laurou a Adinou. Připojil se k nám i Lucky. Ty jeho oči mě fascinují. Ale to už nás zve Neetu do sálu, že budeme začínat. Vlastně jsme neměli moc představu, co se bude dít. Včera večer jsme viděli jen nějaký divný rozpis s pár jmény. U každého bylo 5 minut. A v našem bujarém barovém hovoru jsem pronesla, že to bude možná forma nějakého speed-datingu. To je formát, který se dělá na seznamovacích schůzkách pro nezadané. Takové rychlorande. Dvojice mají 2x 5 minut, aby si vyměnili pár informací – první dojem, a pak se muži nebo ženy (podle toho, jak určí moderátor) posunou a jednu židli dál. Večer jsem s tím vzbudila rozruch. Moji společníci to evidentně neznali. Ani nevím, odkud to přišlo do Čech. Já to nikdy nezažila osobně, ale vím, že to organizuje Marsi. Mockrát jsme se o tom bavily.

Dr. JD si vzal slovo a udělal velmi emocionálně silný úvod. Tím, že nás tam bylo málo a cítili jsme obrovskou sounáležitost, vznikla od začátku neuvěřitelně důvěrná atmosféra. Poslouchala jsem s takovým zaujetím, tak ponořená do jeho slov, že jsem si ani nevšimla, že mezitím Vivek poslal ke každému stolu program.

Pak Dr. JD dal slovo Jodi. Věděla jsem, že byla včera na tom seznamu. Začala mluvit na téma "Kdo jsem". Pojala to jako velmi otevřenou zpověď. Krátkou, ale hlubokou. Mluvila asi deset minut. Darcell pokračovala na stejné téma, ve stejně otevřeném duchu. Něco se začalo dít uvnitř každého z nás. Nemuseli jsme to říkat nahlas, ale věděli jsme, že to, co tu vzniká, nás změní. Pak se vzadu zvedl Sean. Černoch s úsměvem holywoodské hvězdy, dobrosrdečnýma očima a hlasem úplně jak samet. Nádherný baryton. Připomíná mi hlas jednoho amerického pastora, kterého poslouchám na youtubu. Sean se usmál a obejmul nás všechny hned první větou. Otevřel srdce a šplouchnul na nás tolik lásky. Mluvil o tak těžkých věcech, které zažil. Nikdo nehlídal čas, prostě to plynulo. Každý si vzal pár minut a udělal nám stopu do duše. Trvalo to asi hodinu, než mi došlo, že mluvit budeme všichni.

I já. Já? Já! Co tam řeknu? Jak to mám pojmout? Zachvátila mě panika. Nemám to připravené! Gregory to nějak poznal. Jak to vždyť sedí za mnou. Položil mi na pár vteřin ruku na rameno a zase ji stáhnul. Vrátil mě zpátky do dění. Najednou jsem byla cítila takové uklidňující "tady a teď". Poslouchala jsem další řečníky. Servírka přinesla všem kávu. Program běžel úplně spontánně. Někdo mluvil kratší dobu, někdo měl o pár minut víc. Nikdo to neměřil, nikdo to neřešil, všichni jen zaujatě poslouchali jeden druhého.

A najednou tu byla pauza na oběd. Cestou do restaurace nikdo moc nemluvil. Jako bychom nechtěli přetrhnout nit.

Sedla jsem si ke stolu s Darcell, Seanem. Přisedla si Ona, Cordell a Lucky. Pět Černochů a já. Byla to skvělá hodina povídání. Dneska jsem šla najisto. Talíř plný sushi. Já ho miluju! Od každého druhu několik kousků a surimi tyčinky navíc. Ještě si dám zmrzku. Mají kávovou a mango. Dobrůtka. U zmrzliny jsme se chvíli bavily s Anael a Adinou o larimarech. Anael je z nich totálně nadšená. Věří, že skrze ně léčí lidi. Nikomu nechci brát jeho víru. Kámen je to opravdu nádherný. Těží se v opravdu jen v Dominikánské republice. Určitě je to zajímavá investice. Něco jsem si o tom přečetla. Shodou okolností jsme zrovna s chlapama ze Zlaté labutě řešili téma investičního fondu, který se specializuje na vzácné kameny…

Cestou z oběda jsem přemýšlela, o čem tedy budu mluvit já? Napadalo mě mnoho různých možných pohledů na sebe sama, ale nic nebylo takové "to ono". Udělala jsem tedy to jediné správné. Prostě jsem se v duchu pomodlila, ať mi Bůh dá ta správná slova. Tu myšlenku, kterou mám říct nahlas. Plně mu důvěřuji v tolika věcech, tak proč by to teď mělo být jinak.

Program se rozjel, jako bychom ho nikdy nepřerušili. Kishor, Aaron… a pak to přišlo. Ona, dáma se zvláštním účesem a brýlemi, které vypadají jako kočičí oči. Vlastně si teď nemůžu vzpomenout, co řekla přesně, ale plakala. Dostala nás ještě o level hlouběji. Chce to důvěru, projevit emoce, před lidmi, se kterými se znáte ani ne 48 hodin. Chce to odvahu, protože od leaderů se očekává, že jsou vždycky oporou pro ostatní, že vždycky mají nějaké řešení. Jsou silní, jsou rozhodní… Leadeři jsou většinu času sami, i když jsou mezi davem lidí. Lead znamená vést. Ať vede člověk tak, že prošlapává cestu, a tak jde první, nebo vede službou, to znamená, že je poslední, vždycky je na určité věci sám.

Proto nám celé to, co se děje, přišlo tak neskutečně silné. Protože všichni tohle víme, jsme leadeři, jsme v té roli dobrovolně… Ale tady a teď nejsme sami. Říkáme nahlas věci, o kterých nemůžeme mluvit se svým týmem ani se svou rodinou nebo kamarády. U některých by člověk ztratil důvěru, u někoho by mohl vzbudit pochyby, jiní by se trápili tím, že nemohou pomoct. Mluví se o tom vlastně strašně málo, knížky se o tom zmiňují spíš mezi řádky, být leader znamená být sám.

Ještě pár jmen, pár příběhů a moderátor říká: "A teď mi pomozte pozvat paní Janu." V duchu se usmívám. Už je to tu zase. Kromě včerejšího oficiálního představení, jsem už zase jen "paní Jana". Stejně jako ve Vídni nebo kdekoliv jinde. Chápu, že mi tak lidi říkali, když jsem byla Voříšková. To žádný cizinec nepřečte, natož aby to vyslovil. "Bože, stůj při mně! A pošli mi už tu odpověď. Moje srdce je otevřené…". Než jsem se zvedla, moje ruka sáhla automaticky do kabelky, kde jsem měla od večera připravený chechták pro Dr. JD Singha, organizátora akce.

Beru do ruky mikrofon: "Thank you for having me here. What a privilege." Slova se mi derou z pusy úplně samy.

Když jsem přemýšlela, jak odpovím na Vaši otázku, kdo jsem, nabízelo se několik různých úhlů pohledu. Mám mnoho životních rolí, jako každý tady. Ale kdo jsem opravdu? Řekla bych, že jsem v mnoha ohledech rebel. Člověk, který miluje svobodu. Jak jsem říkala včera. Vyrostla jsem v komunistickém Československu. A jeden ze zážitků, které dávaly tušit, že ve mně rebel roste, byly volby v roce 1988. Byly to nesvobodné volby. Pod dozorem státních úředníků. Bylo nebezpečné se vzepřít systému. Doprovázela jsem své rodiče a nahlas jsem se před celou volební komisí zeptala, co kdyby rodiče chtěli volit někoho jiného. Následoval rychlý odchod z místnosti. Naštěstí rok na to přišla revoluce. Věřím, že znáte jméno Václav Havel. Komunismus padl. Přestože mi bylo teprve patnáct, lepila jsem na dveře školy nápis "stávka" a organizovala protesty v naší třídě. Jsme člověk, který si svobody cení nade všechno. Svoboda a odpovědnost – dvě strany téže mince. Ve svých třiadvaceti letech jsem se postavila na vlastní nohy, odešla jsem ze zaměstnání a začala podnikat. Chtěla jsem mít svobodu volby… A pak jsem taky snílek. Snílek, který pracuje na tom, aby svoje vize naplnil. Sny a výsledky, další mince, o které bychom mohli mluvit dlouho. Když jsem byla malá, chtěla jsem být princezna nebo učitelka. (Úsměv) Každé království má totiž své peníze. Tady vidíte, že i ten fundraiser ve mně dřímal od dětství. Taky jste někdy chtěli mít své peníze? A já je mám. Je to speciální měna. Používali jsme ji jako platidlo v soutěži ve finanční gramotnosti. A pak mi kamarádi nechali vyrobit kolekci stříbrných a zlatých mincí. Jeden "Silver Smile" bych teď ráda věnovala Dr. JD."

Natahuji ruku a podávám mu krabičku s chechtákem.

Mou poslední odpovědí na to, kdo jsem, bude něco velmi, velmi osobního. A řeknu to, protože celý tento víkend, je pro mě důkazem, že už to konečně můžu říct. Víte, velkým pozůstatkem výchovy v komunismu, se kterým bojujeme v naší společnosti, je nízké sebevědomí. Trvalo mi dlouho, abych sama sobě dovolila říct, že jsem vybudovala úspěšnou organizaci. A pak přišlo pozvání a rozhodnutí jet sem. Připravovala jsem si svou řeč velmi pečlivě. Včera, když jsem ji četla, cítila jsem, vaši obrovskou podporu. Mnozí jste mi řekli, že se Vás můj vzkaz dotkl. Nemluvila jsem spatra, protože angličtina není mým rodným jazykem, jako je pro většinu z vás. Nevěděla jsem, že budu mluvit i dneska. A tak tady stojím a mluvím ze srdce…"

Sakra, slzy se mi derou do očí. Prem mě podporuje očima. Usmívá se a kýve hlavou. Oně a Anael se koulí po tvářích slzy jako hrachy. Darcell sahá do kabelky pro kapesník.

"… Chci vám říct, že dneska díky vám a atmosféře, která tu je, můžu říct, že vím: I´m enough. Thank you." (Jsem dost dobrá, jaká jsem. Děkuji.)

Brečím. Neetu vstává a objímá mě. Žena Dr. Singha. Včera odvedla úžasnou práci jako M.C. konference. Gregory se směje. Asi si vybavil náš včerejší hovor v baru. Něco si říkají s Premalem. Nemůžu se na ně dívat. To už bych si mohla jít rovnou udělat nový makeup.

Když jsem dosedla, Greg mě vzal za rameno a lehce zmáčkl. K uchu mi dolehlo tiché "Jsi dobrá."

Byla jsem jedna z posledních. Ještěže tak. Potřebovala jsem se dát trochu dohromady. Darcell a Premal se domluvili, že bychom mohli jít na večeři spolu. Ok. Půjdu ráda. O něco později se k nám připojí ještě Cordell a Lucky. Ale to bude až v osm.

Chtěla bych se ještě poznat víc s Goldie. Mluvila o koučování mládeže. Holka z Barcelony. Původem Indka. V Barceloně vyrůstala od dvou let. Rodiče tam odešli za prací. Ve třinácti odjela studovat do Anglie na internátní školu. Chce se jít projít do parku. Ok, trocha horkého vzduchu se hodí.

Bankgok je překvapivě zelené město. Jsou tu všude stromy. Někde historicky vzrostlé. To je nejvíc kolem těch chrámů a oltářů. Obrovské silné letité stromy. Taky v těch starých uličkách. Ale i v nových domech jsou vysázené stromy na střechách, na terasách, v obchodních centrech. Je to logické. Stromy snižují teplotu v řádu několika stupňů. To jen architekti v Praze to pořád ještě nepochopili.

Do patnácti minut jsme převlečené a vyrážíme do parku. Goldie má navigaci. Hotelový taxík stojí 60 Kč až ke vchodu. Je to asi tři čtyři kilometry. Ale nechce se nám jít pěšky podél šesti proudů aut a motorek.

Pak uprostřed mrakodrapů. Není úplně veliký, ale je krásný. Taková zmenšenina Central parku v New Yorku. Byly jsme tam obě. Jo, jo, tahle budova vypadá jako Trump tower. Je tu plno běžců. V první chvíli jsme si mysleli, že je to nějaký závod. Nekonečný dav, který běží jedním směrem. Ne, jen disciplinovaní Thajci. Každý běží svým tempem, ale organizovaně. Na trávnících se tu povalují všude kočky. Ale žádné vyhublé. Jsou to siamky, samozřejmě, ale rozhodně nestrádají. Lidi je tu krmí, občas pohladí.

Kromě koček se tu taky na břehu povalují varani. Něco mezi drakem a krokodýlem. Pozorujeme troji na protějším břehu. Jedna je evidentně samička. Tváří se trochu znuděně, když pozoruje ty dva, jak se perou. Jeden druhého se snaží shodit zpátky do vody. Viděli jsme, když lezli ven. Lidi je vůbec nezajímají. Kluk s foťákem stojí kousek od nich. No, já bych tak blízko nechodila. Člověk nikdy neví. My točíme scénu z bezpečné vzdálenosti z druhého břehu.

Šplouch!

Obě jsme nadskočily. Možná ne z tak bezpečné vzdálenosti, jak si myslíme. Raději půjdeme.

O kousek dál hraje muzika. Snad dvě stě lidí tančí zumbu. Všechny generace, holky, babičky, chlapi. A mezi nimi kočky. Leží na ploše mezi tanečníky a je jim úplně šumák, co se děje kolem.

Obdivujeme fontánu, plovoucí šlapadla ve tvaru dětských kačenek do vany. Třikrát na nás káplo. Nemáme deštníky. Jestli přijde déšť, máme smůlu. Ještě tři kapky. A je po dešti. Tentokrát to vyšlo. Povídáme si o práci, o rodině, o zvířatech, o předsudcích, o rasizmu a o tom, jak neuvěřitelná atmosféra nás všechny propojila. Shodly jsme se, že dnešek byl ten opravdový den, kdy jsme si "doručili" skutečné vzkazy. Srdce na dlani. Jak se to povedlo? Jak je to možné?

Rády bychom našly nějakou příležitost ke spolupráci. Obě pracujeme s mládeží. Něco vymyslíme. Má zajímavá data z různých zemí. Osobní zkušenost. Je z Barcelony, to je kolik – tři hodiny letu.

Už se docela nachýlil čas. Goldie má domluvenou večeři, já taky. Chytáme taxík a hurá zpátky. Bylo to opravdu milé setkání.

Na pokoji dojídám zbytek jogurtu. Než budeme večeřet bude devět. "Jdeme do Mango tree," informoval nás Prem. Dostal to doporučené z hotelu jako dobrou restauraci s jejich tradičním jídlem bezpečným i pro turisty. Přikývly jsme a vyrazily. S Darcell jsme se rychle ponořily do hovoru, vyšly z hotelu a svižným krokem vyrazily doleva po chodníku. Až po pár krocích nám došlo, že jdeme samy.

Prem stál před vchodem, koukal do mapy v mobilu a tvářil se nechápavě. "Vy víte, kde to je?"

"Ne," řekly jsme dvojhlasně.

"Ale jdete docela suverénně na to, že jdete na opačnou stranu."

To nepotřebovalo komentář. Jen jsme se zasmály a stouply si každá z jedné strany. Ok, je jasné, kdo je vůdce smečky. Zahnuly jsme hned u hotelu z hlavní někam mimo turistické trasy. Patnáct minut slalom pohozenými odpadkovými pytli, stánky s vajíčky a kuřecími špízy, rozvěšeným vypraným prádlem, mezi kočkami a místními obyvateli posedávajícími na obrubnících a soklech výloh, postávajícími u garáží. Pak zas chvíli mezi krásnými hotely s palmami před vchodem a zářícími lustry. Pokaždé na nás dýchla mrazivá klimatizace, když se otevřely dveře v momentě, kdy jsme je míjeli. Uličkami, kde se nedá jít ve dvou vedle sebe, natož ve třech, jsme se dostali až k nápisu Mango tree. Na první pohled krásná restaurace. Nic honosného, luxusního, ale elegantní, čistá, ochotná obsluha od prvního momentu.

Máme hlad jak vlci. Objednávám si kuře, rýži a jemnou omáčku. Zůstanu u mojita, jako včera. Osvěžující, ne úplně silné, skvělá volba. Darcell chtěla nějakou polévku, trochu méně chilli, please. Samozřejmě není problém. Prem si dal nějakou mořskou potvoru s nudlemi. Už na obrázku z toho šlehaly plameny. Hovor byl uvolněný. Servírovali nám jídlo během dvaceti minut. Vychutnávali jsem si atmosféru večera.

Když najednou Darci si nabrala další sousto polévky a pak už následoval jen vodotrysk slz z jejích očí. Lapala po dechu. Mávala si rukou před pusou. Snažila se něco říct. Marně. Další slzy. Do dna vypila skleničku vody, kterou měla na stole.

Premal volal na servírku: "Led, přineste led!"

Chudinka. Bylo mi jí fakt líto. Servírka byla u stolu v cuku letu. Co se stalo? Kulička pepře. Ale to není jako pepř z Vitany. Tady má poněkud jiné grády. Chvíli na to se za oknem rozzářil povědomý úsměv. Lucky! Našli nás. Přišli s Cordellem, jak slíbili. Lucky si místo pití objednal čerstvý kokos. Tak jo, to chci taky. A rozseknout na konci a vydlabat želé. Dočkala jsem se! Večer utekl tak rychle.

Darcell a Ona jedou na letiště ještě dnes v noci. Ostatní odjíždí ráno. Prem odlétá v pondělí. Loučení v lobby hotelu bylo emocionální. Jako by se nám nikomu nechtělo odejít. Váhání nakonec ukončil pikolík, který hlídal kufry: "Madam, je čas!" A bylo vyřešeno.

Pár objetí…

Brzy na viděnou! Brzy – v New Yorku, v Dallasu, v Miami… Brzy?

Nebo v Praze!

Dveře do pokoje se zaklaply. Myslím, že mi to teprve dojde. Vyndávám na stůl hromadu nasyslených vizitek. Sprcha. Dívám se na telefon. Pár zpráv. Pár komentářů…

Zítra jdu do místní církve. Už se těším.

Ta klimatizace tak fouká. Když ji vypnu, do rána se uvařím. Můžu si vybrat…

Co je lepší být mražená nebo vařená?

Dobrou noc.