Den 5

Neděle patří Bohu! Ani jsem se nemusela dívat moc podrobně, všechny baptistické církve začínají nedělní bohoslužbu v 10 hodin. Před zahájením jsou členové k dispozici k tomu, aby vytvořili přátelskou atmosféru, přivítali hosty, připravili nedělní školu pro děti. Všude je to stejné. Vyrazila jsem tak, abych taxík stihnul dojet kolem půl desáté. Hned u výtahu jsem potkala typického Američana. Široce se usmál, když jsem se zeptala, jestli také jede do sboru. 

"Samozřejmě, Vy také?"

Rozproudila se konverzace o tom, že jsem také baptistka, že mě křtil americký pastor v Praze a že jsem mimo jiné členkou vedení Leader Impact CZ. To je ale náhoda! On je členem Campus crusade, což je Terryho původní základna, která řadu let financovala misi Primenetu v Praze, než vstoupil do sítě Leader Impact. Bůh má neskutečnou péči o to, abych se tady cítila jako doma. 

Hned u výtahu stál příjemný starší pár. Vítali příchozí. Hostům pomáhali s orientací. Každý dostal přesný program, co se bude zpívat, co bude hlavní téma kázání, všechny další duchovní i organizační informace. Jako u nás. Prostě systém... Některé písničky mi byly povědomé, některé se zpívají všude, ty, co jsem neznala měli naštěstí v programu noty. Moc hezké melodie. Vezmu je Tomášovi. Sbor měli fantastický. Když pak zpívalo celé shromáždění, mělo to opravdu sílu. 

Pastor, asi čtyřicátník, měl velmi zajímavé kázání. Mluvil mi přímo do srdce. Věci nejsou náhoda. Potřebovala jsem to slyšet, aby si uvědomila, jak daleko jsem v duchovní úrovni došla a že Bůh má určité záměry, které potřebujeme naplnit, abychom se cítili celiství. Opravu téma, jako šité mě na míru. Bylo tam ještě několik aha momentů, když mluvil o pasterech, kteří nadřadí svůj výklad a literu zákona nad ducha zákona. Na konci se podávali kousky chleba - Božího těla a náprstky vinného sirupu - nekvašeného vína - Krev Kristova. To jediné jsme v církvi nedělali, když jsem tam byla členem. Ale možná se to změnilo. Vlastně nevím proč. Možná to má spojitost se statusem církve vs. misie. 

Na konci se mě ujala Lisa, která mě uvítala na začátku. Představila mě se dvěma dalšími ženami. Jedna byla členkou církve i s manželem. Je Japonka, on je Holanďan. A pak tu byla Lynnette. Byla tu párkrát na návštěvě. Bydlí relativně daleko od Bangkoku. Ale když je tu, ráda hledá v místním sboru duchovní podporu. Je Běloška z Jihoafrické republiky. Japonka, jejíž jméno jsem se snažila zapamatovat marně, i Lynn pracují s uprchlíky. To bylo hned druhé téma, které nás propojilo. Zeptaly se mě, jestli se připojím k nim, že jdou do nedaleké restaurace na oběd. Proč ne? Nemám žádné plány. A navíc jsem se už v Praze modlila, aby mě tu Bůh nějak použil ve prospěch někoho... Tak třeba bude příležitost.

Než jsme odešli, udělali jsme si ještě fotku s dalšími členy Campus crusade. Terry bude mít radost.

Restaurace byla opravdu pár kroků. Číšník je tu prý nový. Evidentně jsem chodí pravidelně. Mladík byl úslužný, za každým slovem se ukláněl. Objednala jsem si jemnou polévku s kuřecím masem, pad thai také s kuřetem (to úplně miluju), na pití thajský čaj s mlékem. Voní nějakým kořením. Občas se dá koupit i v Praze. Kokosy tu neměli. S chutí bych si ho dala jako včera. 

Všichni mě začali zpovídat. Chtěli vědět o naší zemi, o mé práci, zajímalo je tolik věcí. Pak jsme se bavili o politických souvislostech, když došlo na téma uprchlíků. Oni tu mají spoustu lidí z nejrůznějších zemí. Někteří jsou političtí, jiní ekonomičtí. Velký problém je tu Myamar. A taky drogové gengy a nelegální pracovní agentury, které vykořišťují a vězní hlavně lidi z Jihoafrické republiky, z Keni, z Ugandy a dalších zemí. O tom vědí obě hodně. Japonka pracuje v detenčním zařízení pro uprchlíky. Vyrábí různé věci, které prodávají a přes jejich organizaci si tak mohou vydělat pár peněz oficiálně, aniž by potřebovali pracovní smlouvu nebo živnostenský list. Lynn se naopak snaží pomáhat násilně drženým osobám na území Thajska s dobrovolnými repatriacemi, pokud to lze, případně vyřídit politický azyl, pokud to není možné. Stará se teď o 70 lidí. Je to velmi stresující, ale i fyzicky a finančně náročná práce...

Asi bychom si povídali dlouho, ale přinesli oběd. Téma se okamžitě změnilo. Krátká modlitba a můžeme začít jíst. Nic zlého netuše, vzala jsem lžíci, ponořila ji do čiré mastné vody, vylovila kousek kuřecího. Plavaly tam i kousky zeleniny. Pak už si nic nepamatuju. Vytryskly mi slzy jak v kresleném filmu. Myslím, že to byl Rákosníček, který plakal slzy takovým obřím obloukem... Tak to jsem byla v tu chvíli já. Všichni se svorně podivili, že je to "too spicy? (moc kořeněné)" Vždyť je to jemné polévka. Nevím, co bych dělala, kdyby jemná nebyla. Možná by mě rovnou křísili. Zavolali číšníka a něco mu tím jazykem, který mi připomíná hru na xylofon něco řekli. Muž se uklonil, vzal misku s mou polévkou a zmizel. Chvíli jsem upíjela ze skleničky studenou vodu, kterou mi donesl jako první pomoc. Jak chutnalo Pad Thai nevím. Jistě dobře. Snědla jsem ho, ale vychutnat si ho musím jindy. Vím, že tam byly sekané oříšky. Ty jsem poznala podle tuhosti. Všechno ostatní jsem rozeznávala jen vizuálně. Když se mladík objevil znovu, nesl tutéž misku, ale z tváře jsem mohla číst, že pro cizinku udělali nějakou super extra ředěnou verzi. Cizinka ocenila snahu úklonou a rozpačitým úsměvem. Muž se zájmeme sledoval, jestli můj pokud číslo dva bude poněkud úspěšnější. Vytáhla jsem lžičkou maso, lehce nechala okapat, přeci jen, co kdyby náhodou... Štípalo to, ale dalo se to jíst. Číšník se tvářil vítězně. Dokázal to zařídit. Cizinka přežila. Přeci jen je to nováček. A kolabs hned v úvodu pracovního poměru by asi nebyl nic do "sívíčka". Vodu z polévky jsem po předešlé zkušenosti raději vynechala, přeci jen taky musí někudy pak odejít a tento zážitek si ráda odepřu. 

Obě je u konce. Lynn má spoustu otázek k tomu, jak vybudovat strukturu organizace, která by dovolila růst co do počtu klientů i lidí v týmu... Nějak to řídit, mít výsledky... Nakonec jsme se domluvily, že nejlepší bude, když si sedmeme v lobby u mě v hotelu a budeme chvíli pracovat. Z chvíle se staly tři hodiny. Měla jsem obrovskou radost. Ona se modlila za to, aby našla někoho se zkušenostmi. Já se na druhé straně světa modlila, abych tady byla užitečná. Určitě budeme pokračovat v dalších konzultacích. Mám co vracet. Marta i oba Martinové mi dali tolik konzultací... Ano, funguje tu princip "pošli to dál". Jak mi to řekli všichni včetně Romana: "Já to taky dostal zadarmo. Svému mentorovi to vrátit nemůžu. Tomu můžu jen poděkovat svými výsledky a zajistit, že to naučím někoho dalšího." 

Ano, Lynn je moje "pošli to dál", stejně jako ukrajinské holky v kurzu. Někdo to řekl v pátek z pódia: Jeden člověk má jedny peníze, druhý druhé, pak si je vymění, tak mají každý jiný druh peněz. Ale když má jeden myšlenku (nápad), druhý má jinou. Vymění si je. Tak každý má nakonec dvě. A to je velmi důležitý princip. 

Ani jsem si nevšimla, že mi během naší intenzívní práce pípla na whatsappu zpráva. Prem. 

"Kousek odtud je krásná restaurace na střeše hotelu. Půjdeme na večeři?"

Ráda. Potřebujeme konečně probrat tu akademii, o které jsme se bavili, že by chtěl rozjet v Evropě. Něco mě k tomu napadlo. Potřebuji znát podmínky a bližší informace k obsahu.

"Sure, gladly," odpovídám stručně.

"V sedm v lobby, těším se."

Lynn mi v průběhu odpoledne vyprávěla neskutečný příběh o své dceři. Aktuálně je vězněná v Thajsku. Převzala v obchodě s cukrovinkami balíček pro svého šéfa. Kurýr si nedal říct, než že to musí podepsat ona, když tu šéf není, protože on pospíchá. Smůla. Deset minut na to ji zatkla policie za pašování drog. Odsoudili ji na doživotí, pak se něco stalo a zkrátili to na 33 let. Lynn neskutenčně bojuje. Ashley je považovaná za vzornou vězenkyni. Bůh pracuje v její prospěch. Začala se učit thajsky. Dokonce už je v pozici, že ve vězení vede nějaké kurzy. Teď už je tam pět let. Ještě jí není ani třicet. Každopádně věci se dějí v její prospěch. Naposledy se za něco dostala do nějakého seznamu, kdy jí zkrátili trest myslím na dvacet a teď snad na deset let. Díky tomu, že teď slaví královna narozeniny a ve věznici byl nějaký vysoký úředník - a ona s ním mluvila plynně thajsky - bude mít snad šanci požádat o elektronický monitor na nohu, aby mohla do domácího vězení. Je to téma na modlitbu. 

Vidím, jak vděčná Lynn je, že jsem jí věnovala čas a byla ochotná s ní tvořit budoucnost její organizace. Budoucnost pro lidi, kteří jsou na tom tak, že uvěřili někomu, že tady je pro ně lepší život - že tu dostanou práci a druhou šanci v životě. Ale konce jsou velmi smutné. Zotročení, často ubití za neposlušnost, život ve strachu a ponížení. Pokud jsem jí pomohla tím, že jsem dala naději a trochu zkušeností, tak Sláva Pánu! Moje cesta měla smysl a třeba se dotkne životů dalších lidí.

Focení, loučení, objetí. "Tak se hlavně drž. A ať to Ashley všechno zvládne."

Rychlá sprcha, převlíct a hurá na večeři.

Prem seděl v křesle. Četl si v telefonu. Když jsem přišla, hned referoval, od koho má jaké zprávy, kam kdo už doletěl, co mu kdo psal na linkedinu... Vyšli jsme do horkého večera. Šli jsme zvolna. Povídali jsme si. Měli jsme mnohem víc času vnímat i detaily. Dnes jako by ještě výrazněji vylezly na povrch rozdíly mezi chodobou  a bohatstvím. Vnímáme tváře staříků sedící u vchodu do garáže, která ale slouží jako improvizovaná prodejna všechno, co vás napadne. Vidíme seschlou stařenku u jednoduchého stánku s pouličním jídlem. Okatě to kontrastuje se zlatým nápisem na ceduli. Je to evidentně jméno hotelu, který stojí hned v sousedství. 

Vyjedeme výtahem do někam vysoko. Patnácté patro nebo kolikáté. Vystupujeme na střeše. Prosklená terasa umožnuje dokonalý výhled na město. Je to nádhera. Fotíme. Docela tu fouká. Ale je to příjemné. Ulítnul nám jídelní lístek. Servírka ho chytla až na druhé straně terasy. Premal objednal spoustu různého zobání. Nachos, cibulové kroužky, kalamáry, nějaké trojúhelníčky jako z palačinkového těsta, k tomu různé dipy. Pro mě martini, pro sebe nějaký rum. Přemýšlím, kdy jsem naposled pila martini. To je dobře pětadvacet let. Chvíli si povídáme jen tak, chvíli pracovně. Necháváme čas plynout. Prem má zabaleno. Odjíždí brzy ráno. Já nikam nepospíchám. je to krásný klidný večer. Jsme tu téměř sami. Na druhé straně terasy je jeden pár. Užívám si příjemnou hudbu. Jinak je tu ticho. Nehučí tu klimoška, nepíská tu dopravní technik, netroubí auta, vlastně sem nedoléhá žádný ruch ulice. Občas se objeví servírka, jestli jsme ok. 

Jsme. Prostě jen tak jsme. Na střeše luxusního hotelu, kolem nás svítí město, které má asi 10 milionů obyvatel. Aglomerace Bangkok má téměř 18 milionů. Povídáme si o životě a o tom, že je třeba pomoct lidem, aby měli správný mindset, protože základ všeho úspěchu i neúspěchu se rodí v hlavě.

Cestou do hotelu mluvíme málo. Necháváme v sobě doznít atmosféru celého setkání. 

Kolika objetí, setkání i loučení byla svědky ta motýlí křídla ve vstupní hale. 

Zítra až se vzbudím, budu tady sama. Sama v celém Bangkoku. Ale tak blízko lidem, které jsem tu poznala.