Den 6

Vstávala jsem brzy. I když jsem si říkala, že dnes mohu trochu dospat předešlé dny. Ale nejde to. Na pokoji buď je nedýchatelně nebo hučí a fučí klimatizace. Neustálý hluk je únavný. Těším se, až si sednu na terase, a to jediné, co uslyším, budou kuňkající žáby. 

Snídám kokosový jogurt. Je neskutečně lahodný. Nemám hlad. Vlastně tu jím docela málo, ale tělo mám hodně zavodněné. Ruce mám natelké. Prstýnky bych teď rozhodně nesundala. Prohlížím v mapě cíl své dnešní cesty. Je to pěkný kus cesty. Skoro hodinu autem, když nebude provoz. Ale metro nikde poblíž nevidím. Ani v Praze nejezdím moc autobusy, natož tady. Za taxíky nechci vydávat peníze zbytečně, ale dneska se tomu minimálně cestou tam nevyhnu. Najít cestu zpátky je vždycky jednodušší. 

Chlapíci postávající na štaflu před hotelem na mě pokyvují. Pikolík mi u východu z hotelu řekl orientační cenu. Systém plateb je tu zajímavý. Řeknete taxikáři adresu, chvíli smlouváte o ceně. Dohodnutá cena platí. On sice zapne taxametr, ale nenaskakuje tam cena, ale nějaké číslo, které se mi nepodařilo identifikovat. Vím, kolik asi by to mělo být kilomentrů, to to není. Není to ani doba jízdy. Dohoda je dohoda, cena platí. S ohledem na to, že je docela velký provoz, ptá se mě řidič, jestli si připlatím 50 báthů mýtné. Určitě. Nechci strávit v mrazáku víc než je nutné. Nechápu to. Klima jede totálně naplno. Venku je 35 stupňů. 

Je fakt, že při použití placeného městského okruhu cesta trvá asi 50 minut. Amway headquaters - sídlo firmy. Velká prosklená budova. Část je v rekonstrukci. Hezký parčík se sochou zakladatelů a čtyřmi základními hodnotami firmy: Svoboda, Rodina, Naděje a Odměna. V průchodu mezi parkovištěm a vchodem do budovy je malé bistro Amway café. Všimla jsem si, že tam mají Body key a Glister zmrzlinu. Docela bych si dala, až půjdu zpátky.

Paní na recepci je velmi milá. Vysvětlila jsem jí, že jsem gold z České republiky a chtěla bych si to tu prohlédnout. Ochotně zavolala do vysílačky, přiběhla mladá slečna a vzala mě do prodejny. Můžu fotit? Ano, samozřejmě, jak je libo. Stojím v nádherné prodejně plné výrobků, které důvěrně znám - Nutrilite, Artistry... Dívám se na asi deset pokladen a nemůžu se ubránit vzpomínkám.

Je to neuvěřitelných 31 let. Kdo by si pomyslel, že ten - v očích téměř všech kamarádů a známých šílený nápad - začít dělat Amway byznys bude jedním z nejlepších rozhodnutí v mém životě. Jistě, chtěli jsme tomu věřit. Psal se rok 1995, bylo pár let po revoluci a my měli sny. To bylo to jediné: měli jsme sny. Pamatuji si, jak máma říkala, že si cestou do práce v tramvaji říkala, jestli to je všechno... Z domova do práce, z práce domů, o víkendu na chalupu. Už šest let jsme měli i politickou svobodu, ale co finanční svoboda? Rodiče pro nás chtěli to nejlepší. Dodnes vlastně nechápu, kde vzali peníze na mou školu. Byla na tu dobu fakt drahá. Já si to uvědomovala už tenkrát. A pak u nás seděla Helena s Honzou, něco nadšeně vysvětlovali, máma s nimi šla na seminář a přinesla domů naději. Naději na to, že jednou budeme žít líp. Naději na to, že se nám splní aspoň některé věci, které si ve skrytu duše přejeme.

Střih. Rozhlížím se po místnosti a nemůžu se ubránit vzpomínce na první sklady, které jsme měli v Praze. Nebyl internet, nebyly mobily. Sklad byl na okraji Prahy v Modřanech v bývalé sámošce. Police se 13 výrobky. Stovky LOC v jedné polici, Dish drop na polici vedle, prací prášek, zubní pasta... a my lidem slibovali, že jednou budeme mít kosmetiku, vitamíny, kafe. Roman vždycky říkal, že kafe má doma i člověk, který ho nepije, protože ho má pro návštěvy. To je super artikl! Kdo by řekl, že budeme mít i telefony, internet, benzín, vodní filtry. Bereme to dnes jako samozřejmost. Rozčilujeme se, když nám vymění oblíbený šampón. Ale kam jsme se posunuli? Když přišla Artistry, trávili jsme ve skladu tenkrát dlouhou noc. Dotahovali jsme nějakou kvalifikaci. Sklad fungoval, dokud nebyl obsloužený poslední zákazník. Člověk by to dnes nechtěl opakovat, ale tehdy nám to nepřišlo. Bylo posledního února. Někdo projel pokladnou, přečetl na faktuře 10.000 bodů, vzápětí bouchlo šampaňské, které tam měl někdo "náhodou s sebou". Další člověk překročil tu první pomyslnou hranici svobody! A pak najednou odbyla půlnoc. Bylo prvního března. Máma vzala krabici ještě nezaplaceného balíčku kosmetiky a popřála mi ve frontě k narozeninám. Pak mi popřáli všichni ostatní. Stáli jsme tam dlouho. Někdo měl s sebou dítě. Spalo v prázdném regálu, bundu pod hlavou. A já dnes stojím skoro devět tisíc kilometrů daleko, o jednatřicet let později, v ruce krabičku Nutrilite brusinkových probiotik... Před pár lety jsme byli v nově otevřeném centru v Los Angeles. Viděli jsme centrum v Mnichově.

"Madam, ale tady nemůžete nakupovat, když nemáte své registrační číslo v Thajsku," vytrhne mě z myšlenek slečna, co mě přivedla.

"Já vím," kývu hlavou. Stojím za mladou studentkou. Má v ruce pastu na zuby a něco z kosmetiky. 

"Mluvíte anglicky, slečno?" blbá otázka, ale nějak musím začít.

"Samozřejmě. Můžu Vám nějak pomoct?"

"Mohla byste mi na své číslo koupit tyhle vitamíny? Já jsem registrovaná jenom v Evropě." Vytahuji peněženku. Je mi jasné, že musím platit cash. 

S úsměvem bere do ruky krabičku, přidá ji ke svému nákupu a je vyřešeno. Amwayáci si prostě pomáhají po celém světě. To je síla sítí. BNI, Rotary, Global Money Week, Leader Impact, Baptist church, Amway... síla sounáležistosti, spojenectví, které se pojí s příslušností k určité skupině lidí. Společné hodnoty, globální systém, stejné principy, lokální působnost, místní členové. 

Pomohla mi objednat i kávu, sendvič a zmrzlinu v místním bistru. Proč i do tuňákového sendviče dávají chilli? Kávová zmrzlina byla úžasná. 

Ale co to, ono prší! No, to je pěkné nadělení. To chci vidět, jak v dešti pojedu domů. Ale to byly zbytečné obavy. Než jsem dopila kafe, bylo po dešti a chodníky usychaly rychlostí blesku. Vlhkost vzduchu byla strašná. Kapky potu mě šimrají na zádech. Už to neřeším. Tunika se ke mně krásně přilepila. Co se týče zavazadel stále se držím svého pravidla "tři věci". Telefon, láhev s vodou, kabelka. Když bych měla mít víc, už to nemusím všechno uhlídat. Když mám dvě, je to podezřele málo a mám pocit, že jsem něco zapomněla. 

Vydala jsem se v protisměru jízdy, odkud jsme přijeli s taxíkem. Na nejbližší malé křižovatce stojí skupinka lidí v nějakých pracovních uniformách. Mají skútry. Asi nějací kurýři. Anglicky nikdo nemluví. Ale google překladač zvládá česko thajské konverzace bravurně. 

"Kudy se dostanu k metru?"

To byla evidentně záludná otázka. Kurýři se začali dohadovat. Živě gestikulovali, mávali rukama, kroutili hlavami. Každý měl evidentně jiný názor. Na to nemusím umět thajsky, abych viděla, že nepanuje úplně jasná shoda, kudy mám jít. Rychle ťukám do mobilu jinou otázku. 

"Kudy na SamYan?"

Tak to je jiná! Tady se shodli hned. 

"Tudy, 5 minut, jeďte lodí!"

No, loď  v Praze člověk často jako MHD nevyužije. Ale proč ne. K River city Bangkok loď jede, to dává logiku. Tak proč ne. Vydala jsme se místy, kde turistu určitě od doby vzniku nikdo nepotkal. Domy, obchůdky, garáže používané jako bazary všeho. Tržnice a nezbytné malé oltáře. Jsou všude. I když na mě koukali trochu divně, kde se tam beru, vždycky se jen usmáli a pokynuli hlavou. Necítila jsem žádné nebezpečí. O pár minut později jsem stála u  vodního kanálu, kde kotvila loď a chystala se odjet. Paní v uniformě v záchranné vestě odvazovala lano. 

"Hello, River City Bangkok," houkla jsem bez pokusu o větší konverzaci v angličtině. Bylo na první pohled jasné, že tady si nepokecám. Jen mávla ruku ať nastoupím. 

"Dvacet čtyři báthů." (16 Kč)

Trochu rozdíl proti dvě stě padesáti za taxík. Sedla jsem si a loď vyrazila. Míjeli jsme školu, obytné domy, průmyslovou zónu, místní chrámy. Pozorovat obsluhu lodi, jak zručně a obrovskou rychlostí dokáže během pár vteřin loď přivázat a za pár dalších vteřin odvázat od břehu, bylo fascinující. Voda šplouchala až nad úroveň zábradlí. Ocenila jsem, že tam je daná fólie. Na mapě jsem mohla pozorovat, jak se zvolna pohybujeme ke středu města. 

Když už to vypadalo, že se napojíme na hlavní proud řeky, která vede až na cílovou stanici, zakotvili jsme a paní nás všechny vysadila na břeh. Konečná. To jsem pochopila. Stála jsem před obchodním centrem asi tři čtvrtě hodiny chůze od hotelu. Nikam nepospíchám. Tak se projdu.

Měla jsem trochu hlad, tak jsem uvítala možnost stavit se na food courtu. McDonald, KFC, Starbucks - jsou všude. Pokračovala jsem k jídlům místní provenience. Tady si dát můžu. Tady jsou standardy pro turisty ok. Jen si vybrat něco, co přežiju i bez kila ledové tříště. Omeleta, rýže + nějaká polévka. To zní jako obrý nápad. Minimálně rýže a omeleta budou v pohodě. Nějaký pán ve frontě přede mnou pochopil z mého výrazu, že trochu nevím, co si vybrat. Odhadl správně, že chci nepálivé. Vysvětlil mi, kterou z polévek si dát. Určitě mi bude chutnat...

Měl pravdu. Byla to dobrá volba. Zelenina, masové kuličky, vývar - k tomu omeleta a rýže. Cestou dolů jsem koupila pár dárečků. Hezké věcičky. Doufám, že udělají radost. Baterie na telefonu je pod půlkou. Naštěstí cesta není složitá, i když je docela projdu. Vlastně párkrát zatočím mezi obchodními domy a pak po hlavní třídě až k hotelu. 

Je vedro. Fakt úmorné. V obchoďáku naproti jsou nějaké trhy. Venkovní fontána. Stánek s chlazenou kokosovou vodou. OOOOhhh, to je osvěžující. Cesta po hlavní třídě je přehlídkou nejrůznějších vjemů. Od pachů, po nádhernou vůni jasmínů. Lidi z okraje společnosti, až po studenty univerzity ve školních uniformách. 

Ale to už procházím pasáží v obchoďáku naproti hotelu. Jsem docela unavená. Mířím do pokoje. U výtahu oznámení. Další BNI skupina tu má setkání. Bože, díky! To je úžasný servis. Takže zítra budu opět vstávat brzy.

Po sprše se natáhnu na posteli. Přišla mi hromada zpráv. Je vidět, že v Praze začal pracovní den. Řeším pár věci, které je třeba probrat. Píšeme si s Premalem. Ozvala se Goldie. Postuji zprávy na sociální sítě. Nejsem tu na dovolené. Je tu spousta věcí, které musím udělat. Vyhledávám členy BNI Enterprise. 

Píšu Romanovi. Má narozeniny. Vyšlo to symbolicky. Díky za všechny ty roky. Zdravím z Bangkoku. Musím konečně udělat další level up. Už by to chtělo pořádnou změnu. Podnikání není o pocitech, ale o cílech a systematické práci na nich.

Ještě bych měla taky zavolat domů a Miladě. Jak se mají? A co kočičáci? Už se mi po nich stýská. Moje biologické hodiny jedou pořád víc na český čas. Chodím spát strašně pozdě. 

Ale těším se na zítra. 

Dobrou noc