Den 7

V noci jsem byla vzhůru co dvě hodiny. Budík zazvonil v půl šesté. Sice se mi nepodařilo dohledat konkrétní osobu, se kterou bych se mohla spojit předem, ale zkusím to naslepo. I když si každý den myju hlavu, vlkost ve vzduchu je některé dny taková, že mám pocit, že jsem fén neviděla týdny. 

Do salonku jsem vešla před čtvrt na sedm. Chlapík v hotelové uniformě mě srdečně pozdravil. Byl to ten samý, který se o nás staral na konferenci. Asi nějaký vedoucí. Po chodbách pobíhaly servírky a připravovali ještě nějakou jinou akci ve vedlejším sále. Za stolem organizátora seděla paní s prstýnkovou trvalou. To se tu moc nevidí. Ženy většinou nosí hladké vyžehlené vlasy, nebo je mají jen přirozeně vylnité. Anglicky nemluví. Rukama nohama jsme se domluvily, že jsem BNI member v Praze. Za chvíli přijde "my collegue - English". Kolegyně přišla opravdu za pár minut. 

Sarunya byla elegantní padesátnice. Ujala se mě a představila mi ještě několik dalších členů. Kromě ní a dalších dvou lidí nikdo anglicky neuměl. Networking před akcí proběhl  v příjemné atmosféře. Prezidentka této skupiny je v BNI 10 let. Nedávno se rozhodla si založit vlastní chapter. Sešlo se 11 lidí. Dvě byly právě představené jako nové členky. Vedle mě seděly dvě ženy, které tu byly hosty stejně jako já.

Pratana Jaiberkban byl jeden ze dvou mužů. Usměvavý organizátor firemních a soukromých akcí. Jeho úsměv a energie, kterou vyzařoval jasně vypovídaly o tom, že je to jeho povolání snů. I tady měl na starost organizaci vítání členek. V jeden moment jsme všichni kromě těch dvou dostali pokyn odejít za dveře. Nové členky dostaly instrukci stoupnou si k nápisu na zdi. Na chodbě jsme každý dostali dvě bílé růže. Pak zpustila hudba a my jsme ve štrůdlu napochodovali do místnosti a gratulovali jim k jich rozhodnutí. Bylo to opravdu milé gesto. 

Program běžel ve stejném rytmu jako v Praze. Vzdělávací část vedla má hostitelka. Mluvila o efektivní komunikaci a budování obchodních vztahů. Ne, nenaučila jsem se za pár dní thajsky. Ale jak sama konstatovala, přišlo jí důležité udělat tentokrát slidy dvojjazyčně. Sice nerozumněla proč, protože běžně angličtinu ve svých prezentací nepoužívá, ale ten pocit byl tak silný... Bůh prostě úřaduje. A když něco chce, tak to zařídí. Z řeči těla bylo úplně jasně srozumitelné, o které části Sarunya zrovna mluví. Mezi hosty jsem samozřejmě dostala i já svůj čas na představení. Bylo to rychlé, ale vzbudilo to pozornost. Hlavně Pratan se chytil myšlenky, že nabízím pomoc s organizací programu v Praze, pokud by se rozhodli přijet na návštěvu. 

Po oficiální části programu mi přinesl pozvánku na snídani. Sice jsem moc hlad neměla, protože jsem ráno měla svůj kokosový jogurt, ale pozvání se neodmítá. Ještě jsme se chvíli bavili o konkrétních nákladech cesty a případného pobytu v Praze, kdyby chtěli opravdu přijet. Je vidět, že je to organizátor. Hned měl představu, jak by se to dalo udělat. Skvělý cíl na příští rok! Doporučuji květen nebo září. Je hezky, ne úplné vedro a je to i dobrá doba na zorganizování nějakých pracovních setkání. No, uvidíme.

Snídaně byla spíš oběd. Aspoň podle nabídky jídel. Kdo by čekal klasickou evropskou snídani, byl by překvapen. Polévky, omáčky, omelety, rýže. Samozřejmě nějaké studené salámy a müsli, samozřejmě čestvé ovoce. Nabrala jsem si přiměřeně plný talíř složený z degustačních porcí všeho, z čeho nešlehaly plameny na první pohled. Je vidět, že tady jsou zvyklí na cizince. Všechno bylo kořeněné velmi střídmě, takže jsem si moc pochutnala. Z ovoce jsem si dala papáju a mango. Čerstvé ovoce je opravdu výborné. 

Rozloučila jsem se a došla si pro věci na pokoj. Jedu do Thajské národní banky. Podle fotek mají krásné školící centrum. To je můj dnešní cíl. Pozdravit se s manažerem nebo manažerkou centra a předat pozdravy a z Prahy. Když se dívám do mapy, je to opravdu pěkná štreka. Jinak než taxíkem to nepůjde. A tak vyrážím od hotelu s řidičem, který nabyl dojmu, že doručit mě mraženou bude nejlepší forma. Moje prosba o to, aby fučák trochu ztlumil vyšla na prázdno. Jemu je evidentně horko. Přikrčila jsem se na sedadlo spolujezdce, aby mi nefoukalo přímo na krk. Já to prostě asi nikdy nepochopím. Naštěstí to vzal přes placený okruh, takže jsme dojeli na místo asi po 45 minutách. Na jedné straně je historická budova Národní banky, na protější straně nový Learning centre s muzeem. Všude tu jsou vstupní kontroly jako na letišti. 

Mířím přímo k recepci. Všechny tři slečny mluví anglicky plynně, takže jim bez problému vysvětluji účel své návštěvy. Jdu neohlášená. Nikdo na můj email neodpověděl. Požádat o neplánovanou schůzku je na thajskou kulturu velmi nestandardní. Ještě že jsem národní organizátor Global Money Week a držitelka ceny guvernéra. To zní dobře. Drží se velkých oficialit. Potrpí si na tituly, na okázalost ve vystupování. Snad to vyjde. Musí se s někým domluvit. Paní manažerka má dopoledne schůzky. Co kdybych si zatím prohlédla muzeum?

Nečekala jsem, že by hned někdo přiběhnul. Bylo mi jasné, že budu muset čekat, možná i několik hodin. Přijala jsem pozvání do expozice. Slečna s vysílačkou mě provedla nejstarší částí muzea. Tam byly vystavné tiskařské stroje. Jedny z prvních, na kterých se tiskly thajské bankovky. Věnovala se mi skutečně poctivě. Pak mě zavedla do moderní části. Tam se konají workshopy, akce, je to hodně interaktivní výstava. Předávají si mě z patra do patra vysílačkou. V rukou svírám taštičku z ČNB. Malé pozornosti - notýsek, flashka, slisovaný milion, sada tužek. Výstava je to skutečně úžasná. Dvojjazyčné nápisy čtu poctivě. Je to opravdu zajímavé. Fotím a fotím. Zkouším různá tlačítka. Exponáty se hýbou, otáčí, zkouší mě ze znalostí o finanční gramotnosti. Strávila jsem tam dobře hodinu a půl. Vyšla jsem zpátky v recepci. Paní manažerka o mně ví, ale má schůzky. Co kdybych zašla do knihovny a na kafe.

Hm, kafe by se hodilo. Knihovna byla plná seniorů, sem tam vysokoškolák. Seděli u jednotlivých stolečků a četli si. Bylo tam naprosté ticho. Jedno z mála míst, kde bylo příjemně. I teplota tu byla docela v pohodě. Výhled na řeku byl nádherný. Prostoru dominovalo velké dřevěné polotočité schodiště. Bohužel se nesmělo nahoru. Byla by to hezká fotka. Procházím tiše místností. Nechci rušit svou přítomností. Kde že je ta kavárna? Potřebuji doplnit kofein. Strašně se mi motá hlava. Není divu. Nad řekou je černočerný mrak. Z toho pršet bude určitě. Snad to přejde stejně rychle jako ty přeháňky předešlé.

Sedím s ledovým kafem u stolku u okna. V hlavě mi hučí. Mimoděk přemýšlím, kde mám pas. Co kdybych omdlela? Páni, já ho nechala v šuplíku. Doteď jsem ho nepotřebovala. Po hotelu ho přeci nebudu nosit. Naštěstí ty holky na recepci mají aspoň moji vizitku. Voda a studené kafe a to, že začal pěkný slejvák, nakonec zajistily, že se tlak vyrovnal a já zůstala při smyslech. Sedím a dívám se na řeku. Plyne docela rychle. I čas plyne. Je čas se poptat na recepci, jak to vypadá.

Slečna, která se mnou komunikovala nejvíc, zářila jako sluníčko. "Vydržte chvíli. Paní manažerka tu bude za chvíli. Právě jsem si říkala, že pro vás půjdu. Ještě kdybyste se nám tu zapsala do knihy přání k narozeninám naší královny."

Běží mi hlavou otázka, jak se přeje thajské královně. "Máte nějakou oficiální formulaci?"

Můžete napsat: "Long life to the Qeen."

To zní dobře. Usedám za stolek a píšu. To si musím vyfotit! A v tom už přichází elegantní dáma s pánem v obleku. Odcházíme z recepce do expozice. Jsou překvapení, ale po chvíli hovoru jsou nadšení. Společná témata byla jasná: Global Money Week a podpora finanční gramotnosti. Vyměňujeme si pár informací o tom, co a jak děláme. Nezbytná fotka, doklad vstřícnosti k další výměně inforamcí. Ale musí to jít oficiálně emailem. Přeci jen, dnes jsme překročily hranice obvyklých procesů. Tady je vizitka.

Mission accomplished! Mise splněna!

Je už hluboko odpoledne. Padá na mě únava. Venku je nedýchatelně. Metro tu nikde v dosahu není. Bavím se s nějakou paní z banky o tom, jak se nejlépe dostat do hotelu. Ještě že mě Martina vybavila všemi instrukcemi. Mám stažený Grab. To je thajský Bolt. To je odtud pro cizince nejlepší varianta. Po chvilce mi dochází, že stojím na blbé straně silnice. Na to si tu pořád nemůžu zvyknout. Jezdí se vlevo! Tak bude stavět naproti! Už by tu měl být. Nevidím ho. Do háje! V tom se ke mně řítí po chodníku chlapík, rozhazuje rukama a něco haleká. S angličtinou to nebude valné. Ale pochopila jsem, že stojí v zákazu stání. Připlatím si mýto? Ano, samozřejmě. Chci být už na hotelu. Mám hlad a jsem strašně ospalá. Že bych si koupila plavky a šla na chvíli do bazénu? Ne, nechci zase slyšet, že tak velké velikosti nemají. 

Vzala jsem si pohodlné kalhoty, které jsem si koupila spolu s dárky, tričko a mířím k bazénu. Nikdo tam není. Doba pokročila. Trochu se ochladilo. Navíc je po dešti. Voda má tak 28 stupňů, úplné kafe. Namočila jsem si aspoň nohy. Plácla jsem s sebou na lehátko. Vyřídila pár emailů a pracovních i soukromých hovorů. Voláme si přes whatsapp. Signál je skvělý. Člověk by ani neřekl, že jsem na druhé straně světa. 

Jde na mě spaní. Pouštím si jednu z epizod Dějin na dobrou noc. Je to moc hezky zpracovaný seriál o české historii. Usnula jsem do 5 minut. Budím se o necelé tři hodiny později. Bazén je krásně nasvícený. 

Na pokoji procházím trello a aktualizuji některé své úkoly. Taky se konečně dostávám k některým tématům, které si potřebuji promyslet a sepsat. Myšlenky mi skáčou sem tam. Špatně se soustředím. To nekonečné hučení je vysilující. Nicméně bojuji statečně. Ještě sepsat kapitolu do deníku. Spát jdu asi ve tři ráno. Pořád se to víc blíží českému času než místnímu. Aspoň ta aklimatizace bude snazší.

Dobrou noc