Muž / kluci
Své "ano" před Bohem i svědky jsme si řekli 5.7.2003. Od té doby jsme prožili mnoho krásných let, stejně jako roky zkoušek a testování naší víry a charakteru.
Můj muž má můj respekt za to, jak oddaně slouží Bohu a jak mi dává najevo svou lásku, za to, jak je ochotný a vstřícný. Obdivuji ho a skládám mu hluboké díky za to, jak přijal mou roli Michalovy a Emilovy mámy.
Cítím se vedle něho velmi svobodně, a přesto v tak neskutečně pevném svazku. Mohu realizovat své sny a životní poslání a současně se cítit milovanou manželkou.
Náš vztah je Boží dar pro mě a doufám, že i pro něho.
Nedala jsem mu sice život, ale otevřela jsem mu své srdce. On o mně řekl: "To je moje maminka." A já tuto roli přijala s plnou vážností toho slova.
Prožili jsme spolu životní peripetie spojené s obdobím rané dospělosti, duševního dozrávání a hledání sebe sama, návratem do školních lavic a vyrovnáváním se s komplikovanou minulostí. Dnes je z Michala mladý muž, který žije svůj vlastní život. Čas, který spolu trávíme, je příležitostí ke sdílení radostí i starostí. Těší mě vidět, jak postupně buduje svou vlastní rodinu.
Poznala jsem ho, když mu bylo čtrnáct. Tehdy jsem ze stromu vánočních přání sundala náhodný lístek kluka, který chtěl tenisky a míč pro mladšího brášku.
Když byl starší a připravoval se na odchod z dětského domova, zapojil do našeho integračního projektu. Pak přišla smska: "Ahoj mami, jak se máš?" Nedal si vymluvit, že nemohu být jeho maminka. Bylo to proti pravidlům... A tak když dospěl a měla začít ta nejdůležitější část naší pomoci, nechal se vyloučit a s úsměvem se zeptal: "A teď už můžeš?"
Nemá to v životě jednoduché. Ani náš vztah byl vždy jen růžový.
Dneska už je táta. A já jsem ráda, že ho mám.